Chov brouků (řád Coleoptera) nemá příliš dlouhou tradici; oblibu mezi laiky si získává teprve v posledních letech. I začátečníci mají v této skupině široký výběr. Nejčastěji se chovají tropičtí listorozí brouci nadčeledi Scarabaeoidea - tedy zlatohlávci a nosorožíci. Díky jejich kráse se jim říká též "živé drahokamy".

Z praktického hlediska mají brouci výhody společné s většinou ostatních bezobratlých živočichů. Nenajdeme mezi nimi ani jeden nebezpečný druh; kromě jednoho rodu (1) nejsou chráněni ani úmluvou CITES.

Naopak problematičtější stránkou je vývoj a rozmnožování. Brouci stráví většinu života jako larvy a kukly. V té době potřebují intenzivnější péči, ale nejsou příliš atraktivní, alespoň z estetického hlediska. Než se dočkáme "výstavního" dospělého brouka, může to trvat měsíce, u některých druhů až roky. Jestliže nedodržíme podmínky vývoje larev, nemusí být naše snažení ani korunováno úspěchem. Dospělí brouci pak obvykle žijí jen několik měsíců. Menší druhy se sice rozmnožují snáze a rychleji, zde však naopak hrozí, že si nebudeme vědět rady s množstvím larev, které vyprodukují. Na druhou stranu, pro děti, které se hlouběji zajímají o přírodu, může být pozorování vývoje larev a péče o ně úchvatným zážitkem.

Drobnou nevýhodou je i to, že za potravou plodožravých brouků do bytu rychle přicestují octomilky - lidově "octové" nebo "ovocné mušky". Tento problém lze nejsnáze řešit pastí zhotovenou např. ze zavařovací láhve s proděravělým víčkem, do které dáme mošt, pivo, ředěný ocet nebo jinou podobnou pochoutku, která octomilky přiláká. Kromě toho, živé octomilky (nachytané síťkou) uvítají chovatelé kudlanek - jako potravu pro jejich mláďata.

K chovu zlatohlávků a nosorožíků je potřeba především skleněné, případně plastové insektárium (chovná nádrž pro hmyz). Pro malé druhy, jako jsou např. pachnody, pořizujeme insektárium o velikosti alespoň 30 x 20 x výška 20 cm. Máme-li však dostatek prostoru, větší rozměry jsou lepší. Jednak snížíme riziko, že se larvy budou navzájem požírat, zadruhé velkou nádrž můžeme lépe zařídit dekoracemi. Naopak nevýhodou velkého insektária je horší manipulace při čištění a také podstatně větší spotřeba substrátu.

Nádrž musí být dostatečné odvětraná. K tomu účelu postačí otvory ve víku, případně v horní části bočních stěn, podobně jako například u hlodavců. Jako zdroj tepla a světla pro potřeby začátečníků postačí obyčejná žárovka o příkonu 15 W, umístěná nejlépe v typizovaném osvětlovacím tělese pro insektária (lze zakoupit v chovatelských prodejnách), případně malá zářivka.

 Kvůli nebezpečí přehřátí a vysušení nesmí být nádrž nikdy umístěna na přímém slunci. Zlatohlávkům, kteří mají denní aktivitu, se obvykle přisvěcuje tak, aby byli denně na světle 10-12 hodin. Nosorožíci, kteří mají večerní či noční aktivitu, nepotřebují světlo. Přisvěcujeme pouze druhům, které vyžadují vyšší teplotu.

Ve speciálních případech, kdy nesvítíme vůbec, ale potřebujeme pouze přitápět, se poradíme s odborníkem např. o instalaci přímotopných těles, topných desek či kabelů. U druhů, které uvádíme v této čísti, však vystačíme s výše uvedeným postupem.

Zdroj tepla nikdy nesmí být umístěn pod nádrží nebo v substrátu, protože by vysušil vajíčka. Larvy žijí v substrátu; běžně chovaným druhům stačí pokojová teplota v rozmezí 20-25°C.

Na dno nádrže dáme přibližně 10-20 cm silnou vrstvu substrátu. Pro zlatohlávky se obvykle používá hrabanka z listnatého lesa - univerzální je tzv. buková listovka. Mnohým druhům se dobře daří i v listovce z jiných druhů dřevin nebo v substrátu připraveném ze zahradního kompostu. Pro larvy nosorožíků připravujeme substrát z trouchnivého dřeva listnatých stromů, mnohé běžně chované druhy nosorožíků (např. rodu Xylotrupes) však ochotně přijímají i listovou hrabanku. Substrát nesmí obsahovat plísně (zjistíme nejlépe čichem).

 K vnitřnímu rozčlenění a současně zkrášlení terária jsou vhodné větve, kořeny a velké kusy pevné kůry s hrubým povrchem - například dubové. Můžeme využít i rostliny, vhodné jsou však pouze druhy s tuhými listy, které brouci neponičí. Z epifytních rostlin se často používá např. bromélie Tillandsia flexuosa. Rostliny kořenící v zemi (např. Ficus pumila) je třeba pěstovat ve zvláštní nádobě nebo v obalu z hustého pletiva a chránit je tak před larvami brouků, které žijí v substrátu. Na povrch substrátu umístíme také několik mističek na krmení. Lepší je větší počet, tak, aby se k nim všichni brouci pohodlně vešli a abychom mohli potravu rozložit v jedné tenké vrstvě.

Krmení zmíněných skupin brouků je velmi jednoduché. Dospělcům většinou postačí různé sladké ovoce (banány, jablka, pomeranče), ale lze použít i med či květy rostlin bohatých na nektar. Larvy se živí substrátem. Napájení není potřeba, v teráriu ovšem musíme udržovat správnou vlhkost.

Každý den kontrolujeme a vyměňujeme krmivo, zajišťujeme svícení a přitápění (výhodné jsou automatické spínací hodiny). Několikrát týdně kontrolujeme a upravujeme vlhkost v teráriu. Povrch substrátu a dekorace mírně rosíme nejlépe střičkou na rostliny. Substrát nesmí "čvachtat" ani plesnivět. Když je v teráriu příliš vlhko, můžeme přidat suchý substrát. Jestliže se problém stále opakuje, musíme ubikaci lépe odvětrat. Jednou za dva až čtyři týdny přidáváme nebo měníme substrát. Náročnost péče v tomto ohledu záleží především na počtu larev.

Pokud se brouci hodně namnoží, mohou larvy potravu spořádat i za týden a pak se začnou napadat navzájem.

Hrabanka z listnatých lesů ani trouchnivé dřevo rozhodně není běžným obchodním artiklem. Pro většinu lidí není obtížné obstarat si tento materiál v lese, problém však může nastat v zimních měsících. Proto je vhodné vytvořit si na podzim větší zásoby například ve sklepě, případně na zimu zredukovat velikost chovu.

Při výměně substrátu v teráriu nesmíme poškodit larvy. U druhů, které mají sklony ke kanibalismu, je lepší umístit je v malém počtu - případně jednotlivě - do plastových krabiček s víkem. Krabičky naplníme substrátem jen ze tří čtvrtin a pravidelně kontrolujeme, zda mají dostatek potravy a vhodnou vlhkost.

Teoreticky lze chovat v jednom insektáriu i jednotlivce různých druhů, které se mezi sebou nemohou křížit (2), případně pouze exempláře jednoho pohlaví, ale není to obvyklé. U některých druhů se navíc pohlaví obtížně rozeznává.

Brouci patří mezi hmyz s proměnou dokonalou. To znamená, že z vajíček se líhnou larvy zcela odlišné od dospělců, které se po určité době kuklí. V tomto stadiu se jejich tělo "od základu" přebuduje a z kukly vylézá dospělý jedinec, který již dále neroste.

Dospělí brouci žijí většinou jen několik měsíců a péči o ně zvládne pod dohledem dospělých i malý školák. Jakmile se však brouci začnou množit, jejich počet narůstá geometrickou řadou a stejně tak vzrůstají i nároky na péči a prostor.

Pozorovat vývoj larev a líhnutí brouků je velmi zajímavé. Péče o několik set larev a brouků však může snadno přerůst přes hlavu i otrlejšímu rodiči. Zejména u menších druhů, které se snadno množí, je proto nutné zajistit odbyt doslova ve velkém. Běžnější druhy s krátkým vývojem (hlavně pachnody) se běžně prodávají i jako krmivo - dospělci např. pro dravé ploštice, larvy pro některé větší ještěry.

Jedním z nejběžněji chovaných druhů je zlatohlávek skvrnitý (Pachnoda marginata). Obtížnost chovu různých poddruhů je odlišná; pro začátečníky jsou nejvhodnější poddruhy Pachnoda marginata marginata a P. m. peregrina. Často je chovají i teraristé, kteří jejich larvami krmí například agamy. Larvy potřebují deseti- až patnácticentimetrovou vrstvu mírně vlhkého substrátu. Výhodou je, že se navzájem příliš nepožírají. (Sklony ke kanibalismu mívají jen při nedostatku místa a potravy. Někdy pak požírají i vajíčka.)

Při nedostatku vhodného substrátu je můžeme přikrmovat i ovesnými vločkami, případně kousky jablek (pozor však na nadbytek potravy a riziko plísní!). Dospělé brouky krmíme různým ovocem - např. kousky banánu, pomeranče, hrušky, jablka, melounu aj. Vhodná teplota pro larvy je mezi 25-30°C. Samci i samice dorůstají okolo 2,5 cm.

Velmi podobný je chov zlatohlávka Pachnoda flaviventris, s tím rozdílem, že larvy jsou silně kanibalistické, proto je chováme raději odděleně.

Nenáročný je také zlatohlávek Dicronorhina micans. Samec se od samice pozná především podle kladívkovitého výrůstku na hlavě. Dospělci dorůstají 3,5-6 cm. Larvám vyhovuje středně vlhký substrát (při převlhčení se líhnou deformovaní jedinci) a teplota okolo 25°C. O něco málo náročnější, zejména na správnou vlhkost substrátu a vzduchu, je příbuzný druh Dicronorhina derbyana.

Velmi atraktivní jsou zlatohlávci rodu Eudicella. Tito brouci dorůstají většinou 2-4 cm, přičemž velikost hodně závisí na správných podmínkách vývoje a dostatku potravy pro larvy. Samci mají na hlavě impozantní roh tvaru "Y". Jednotlivé druhy se liší náročností chovu. Pro začátečníky je vhodný například poddruh Eudicella smithi bertherandi. Při umístění nádrže na teplém a světlém místě není nutné svícení a přitápění. Snad jediným problémem je kanibalismus larev, kterému předejdeme dostatkem potravy, případně i oddělením larev do zvláštních krabiček.

Chov nosorožíků je obecně poněkud obtížnější. K relativně bezproblémovým chovancům patří jeden z největších brouků světa - "herkules" (Dynastes hercules). Podle některých údajů mohou samci dosahovat až 19 cm! Má večerní až noční aktivitu, vyžaduje poněkud vyšší teplotu (vzduch 25-27 °C; substrát 22-25°C) a střední až nižší vlhkost. Substrát nikdy nesmí vyschnout, ale na druhé straně se musíme vyvarovat jeho převlhčení, a to zejména v době, kdy se vyvíjejí kukly.

Atraktivní je také nosorožík Xylotrupes gideon borneensis. Samci mají na štítu i na hlavě dopředu směřující roh, na konci rozeklaný. Chov není příliš náročný, ale problémy může způsobit bojovnost samců: větší jedinci s dobře vyvinutými rohy se mohou při zápasech poranit.

(1) Jedná se o roháče rodu Colophon, kteří jsou v příloze C. 

(2) Tuto otázku je třeba konzultovat s odborníkem. Řada příbuzných druhů se mezi sebou kříží. Chaotická produkce kříženců je z chovatelského hlediska velkou chybou a jejich odbyt může být velmi problematický - prakticky jediným řešením pak bývá zkrmení např. některým větším ještěrům.