Bezpochyby existují i rodiny, kde nad všemi zvířátky zazní ortel "ne", nebo - "zatím ne". Důvodů může být řada: někdo se chystá na stěhování, někdo jiný nechce pořizovat zvíře dítěti, které střídá své zájmy v intervalu čtrnácti dnů. Někdo třeba nebydlí ve svém a musí se řídit (ne)souhlasem majitele bytu.

Ani v těchto případech není pro milovníky zvířat vše ztraceno. Vždy je naděje, že se situace změní (konečně se přestěhujeme, rodiče objeví v dítěti skrytý chovatelský talent...). Prozatím mají děti několik možností, jak získat první chovatelské zkušenosti, aniž by musely mít zvíře doma:

• Pravděpodobně se najde nějaký dobrý kamarád, který zvířátko má a uvítal by pomoc (je samozřejmě vhodné, aby takovou dohodu zprostředkovali rodiče). 
• Výbornou alternativou k domácímu chovu jsou chovatelské kroužky (mohou se skrývat pod různými názvy, jako třeba "Hrajeme si se zvířátky"). Rodiče, kteří pochybují o chovatelském zanícení svého dítěte (ale třeba i o jeho šikovnosti nebo zodpovědnosti), se mohou po nějaké době poradit s vedoucím kroužku a společně vybrat nejvhodnější zvířátko na doma.
• Když neuspějeme s prvními dvěma možnostmi, můžeme se pokusit jednat o tom, zda by malý zookoutek povolila škola (škola sice není ideálním místem pro chov zvířat, záleží však hlavně na správném výběru - viz článek Živé zvíře do školy? Ano, ale...).
• Není-li reálná žádná z těchto alternativ, pokusme se sblížit se zvířaty jinak, než v podmínkách domácího chovu (viz též část Zvířata z volné přírody).