Pro někoho je to otázka číslo jedna, jiný nad ní mávne rukou. Správný přístup k věci leží někde mezi oběma extrémy. Při dodržování určitých preventivních opatření a hygienických zásad není strach namístě.

Preventivní opatření (například očkování) jsou specifická pro různé druhy a skupiny zvířat. Pokud jsou namístě, uvádíme je ve speciálních částech v Přehlídce. Naproti tomu hygienické zásady se dají celkem dobře zobecnit. Nic, co se týká našeho stravování, by nemělo přijít do kontaktu s našimi domácími mazlíčky - a už vůbec ne s jejich výkaly. Pokud jsme se zvířat dotýkali, krmili jsme je, čistili jsme ubikaci a podobně, a pak jdeme dělat něco jiného, umytí rukou má být samozřejmostí. Přísnější hygiena je potřebná zejména u těhotných žen a u lidí s oslabenou imunitou. To neznamená, že by v jejich domácnosti nesmělo žádné zvíře být. Těhotná žena si však například na čištění
kočičího záchůdku raději vezme rukavice, stejně jako při práci na zahrádce (kočičí výkaly mohou být i v záhonech).

Samostatným a do jisté míry "módním" problémem jsou alergie na zvířata, přesněji řečeno alergie, které více či méně souvisejí s chovem domácích zvířat. Spouštěčem alergické reakce totiž může být široká škála podnětů, od zvířecích chlupů a peří přes parazity (např. roztoče) až po podestýlku a krmivo. Tak obsáhlé téma nelze na tomto místě dostatečně rozebrat. Každopádně i zde je třeba říci, že obavy laiků jsou často přehnané. Silný alergik na kočičí srst si samozřejmě nebude
pořizovat kočku a ten, kdo začne kýchat, sotva jen pomyslí na seno, se těžko stane úspěšným chovatelem morčat. Je však třeba varovat před chybnou myšlenkovou zkratkou typu "kdo trpí na ekzémy, nemůže mít domácí zvířata". Je mnoho nemocných alergiemi, jejichž potíže se zvířaty vůbec nesouvisejí (citlivost na základní typy alergenů se dá snadno testovat, což ostatně většina alergiků z vlastní zkušenosti zná).