Kdo se o něj bude starat a kolik času to zabere?
I pro ta nejméně náročná zvířata je optimální každodenní péče. Nároky na čas se pak mohou pohybovat od několika minut do několika hodin denně. V určitých obdobích (například příchod nového zvířete do rodiny nebo odchov mláďat) je někdy potřeba počítat dokonce s celodenní (případně i "celonoční") péčí. Proto je nutné porovnat nároky na péči s životním stylem celé rodiny a předem si rozdělit úkoly.
Každý úkol můžeme svěřit jen tomu, kdo je ochoten se ho dobrovolně ujmout a kdo na něj stačí.
Kupříkladu s venčením velkého psa nebudeme spoléhat na desetileté dítě (viz box), ale ani na babičku, která je ráda, že sama dojde do parku a zpátky. Z péče o zvíře se za žádnou cenu nesmí stát "horký brambor", který si jednotliví členové rodiny budou navzájem přehazovat. Měli bychom si pořídit jen takové zvíře, o které se budeme starat rádi, a to po celý jeho život.
Děti a odpovědnost za zvířata
Někteří rodiče chtějí po dětech slib, že se budou o vytoužené zvíře samy starat a budou za něj zodpovědné. Tento požadavek je naprosto nesmyslný a téměř s jistotou vede ke špatnému konci. Musíme si uvědomit, že zhruba do 15 let (ostrá věková hranice neexistuje) nemůže dítě samostatnou péči o zvíře zvládnout. Je zcela běžné (a u dítěte naprosto omluvitelné), že v jednu chvíli touží stát se profesionálním chovatelem čehokoliv, a za půl roku má úplně jiné zájmy. Rodiče se mohou snažit co nejvíce podpořit zodpovědnost svých potomků, avšak vynucené a navíc nesplnitelné sliby k tomuto cíli dozajista nevedou. Rodiče by proto měli svolit jen k pořízení takových zvířat, o která se budou bez výčitek starat zcela sami, pokud to z různých důvodů bude potřeba. Děti samozřejmě mohou s péčí o zvíře pomáhat - a měly by, jestliže si zvíře samy přály. Když se jim z různého důvodu nechce, měli by je rodiče motivovat nejlépe vlastním příkladem: nestavět se k péči o zvíře jako k nutnému zlu, ale jako k zábavné činnosti, která nám i zvířeti přinese radost.