V přehlídce hmyzu budeme pokračovat bizarními živočichy z řádu strašilek (Phasmatodea). Na další členění tohoto řádu existují různé názory. Odborníci se však shodují v tom, že český název lupenitky odpovídá podskupině vzájemně si příbuzných druhů (čeleď Phylliidae), zatímco názvy pakobylky a strašilky (jako podskupiny) označují pouze živočichy, kteří jsou si podobní vzhledem: pakobylky vypadají jako větvičky, "všechno ostatní" jsou strašilky. Příslušníci zmíněného řádu jsou velmi zajímaví a až na výjimky nenároční živočichové, vhodní i pro naprosté začátečníky.

Vhodné insektárium musí mít alespoň jednu stranu větratelnou. Tu tvoří pevný rám s hustým "muším" nebo včelařským pletivem. (!) Nevhodné je plastové pletivo, protože některé druhy ho mohou prokousat. Ostatní stěny mohou být skleněné nebo plastové. Čím je druh suchomilnější, tím větší část stěn nahradíme pletivem.

Svícení není nutné, většině strašilek naopak vadí (jsou to převážně noční či soumrační živočichové). Pokud se v chovech používá žárovka, pak pouze jako zdroj tepla pro teplomilnější druhy. Nebezpečné je ovšem přehřátí, proto insektárium nikdy nesmí stát na přímém slunci. Běžně chovaným strašilkám se dobře daří při pokojové teplotě (20-25°C).

Strašilky se často chovají zcela bez substrátu. Chov na zemině, rašelině apod. je nevhodný, protože do ní propadávají vajíčka. Jako podklad lze případně použít mírně vlhký molitan, ze kterého vajíčka např. jednou týdně opatrně obereme nebo sklepeme a uložíme do zvláštní nádobky.

Pro všechny strašilky je důležitá především výška ubikace. Ta by měla být minimálně čtyřnásobkem délky těla dospělé samice druhu, který chceme chovat (jinak může mít potíže při svlékání a může se zmrzačit nebo i zemřít). Vysoká ubikace je vhodnější i pro manipulaci s krmivem - lépe se do ní vejdou sklenice s větvičkami rostlin. Šířka insektária by měla být taková, aby se do něj pohodlně vešly alespoň dvě sklenice s potravou. Střídavě je vyměňujeme tak, že ponecháme čerstvější "kytici" (na ní bude sedět většina strašilek) a odstraníme starší - tj. takovou, která je ožraná nebo začíná zasychat, žloutnout, černat či plesnivět. Na ní už bude jen málo strašilek, které velmi opatrně sundáme. Snažíme se je jemně sklepat na bílý papír (nikoliv sbírat), abychom jim neublížili.

U většiny druhů můžeme větvičky dávat do jakýchkoliv nádobek, které jsou dostatečně stabilní nebo zaklíněné, aby se nepřevrhly. Výjimkou jsou některé druhy, které mají snahu zalézat do nádobek s vodou a mohou v nich utonout, jako například strašilky rodu Eurycantha. Pro ně používáme nádobky s úzkým hrdlem, které ještě utěsníme (vatou, zmačkaným papírem, kousky hadříku), nebo nádobky s víčkem, do kterého uděláme jen otvory pro větvičky.

Téměr univerzální potravou pro strašilky je ostružiník, pro některé druhy lze použít také listy šípku, švestky, černého bezu, maliníku, břečťanu, ibišku či dalších nejedovatých rostlin. Potrava se liší u různých druhů, ale existují také individuální preference. Pokud strašilky nechtějí konzumovat rostliny, které lze natrhat i v zimě (břečťan, pokojový ibišek, voděnka (1)), musíme jim potravu na zimu zamrazit. (!) Vždy se musíme přísně vyvarovat chemicky ošetřených rostlin.

Insektárium je vhodné alespoň jednou denně rosit odstátou vodou. Použijeme k tomu střičku na rostliny, která je určena pouze na vodu - nesmí být znečištěna chemickými látkami. Rosit musíme opatrně, aby na dně nevznikalo "bahniště".

Strašilky v dospělosti žijí většinou jen několik měsíců, výjimečně déle než rok. Vývoj od vajíčka k dospělci trvá u menších druhů obvykle 3-4 měsíce, u velkých druhů až 9 měsíců. Strašilky patří mezi hmyz s proměnou nedokonalou. Z vajíček se líhnou larvy zvané nymfy, které jsou miniaturami dospělců a liší se pouze v jednotlivostech (např. u některých druhů mají dospělci křídla).

Zajímavostí je, že u mnoha druhů se mohou vyvíjet nymfy i z neoplozených vajíček (tzv. partenogenetický způsob rozmnožování). Mláďata tedy můžeme získat i od samice, která se nikdy nespářila. U běžně chovaných druhů pakobylek a strašilek (zde v užším smyslu slova) lze vajíčka inkubovat ve skleničkách se šroubovacím uzávěrem, v němž prorazíme malý větrací otvor. Na dno dáme 1-2 cm vysokou vrstvu čistého písku nebo rašeliny. Substrát odspodu mírně zvlhčujeme. U některých druhů se dokonce nymfy mohou líhnout i vyvíjet ve společném insektáriu s dospělci, zcela bez substrátu. Poněkud náročnější je odchov lupenitek (bližší informace v doporučené literatuře).

Rozmnožovací schopnost strašilek je obrovská, což souvisí s velkými ztrátami vajíček v přírodě. Proto musíme insektárium pravidelně kontrolovat a při velkém počtu vajíček (může se jednat až o tisíce !) vybírat k dalšímu chovu jen některá. Na druhou stranu, odchov se někdy nemusí zdařit vůbec. Zejména děti je třeba na tuto možnost připravit, aby nebyly zklamané.

Ze všech druhů se v domácnostech nejdéle chová bezkřídlá pakobylka indická (Caraussius morosus(2)). Vyhovuje jí sušší a dobře odvětrané insektárium. I vajíčka jsou poměrně odolná proti suchu, proto nevyžadují zvláštní péči. Často se vyvíjejí i bez oplození. Samice v reprodukčním věku kladou okolo 10 vajíček denně (!). Nymfy se líhnou po 3-6 měsících, jejich vývoj trvá v průměru 5 měsíců. Přibližně stejně dlouhou dobu žijí dospělé samice. Ty dorůstají až 8 cm délky, samci jsou menší.

Velmi snadný je také chov pakobylky rohaté (Baculum extradentatum), známější pod jménem Clitumnus extradentatus. Stejně jako všechny pakobylky rodu Baculum je bekřídlá. V zajetí se často rozmnožuje partenogeneticky (bez oplození). Péče o dospělce i vajíčka je podobná jako u předchozího druhu.

Dalším velmi běžným druhem v domácích chovech je strašilka australská (Extatosoma tiaratum). Bezkřídlé samice mohou dosahovat délky až 15 cm, samci jsou menší a mají křídla. V zajetí často přecházejí k partenogenetickému rozmnožování. Chováme je v prostorném suchém teráriu. Úspěšný odchov mláďat je obtížnější než u předchozíhu druhu. Vajíčka se líhnou přibližně po 6 měsících a vývoj nymf trvá 4 měsíce. Dospělé samice mohou žít až 1 rok.

Atraktivní strašilky rodu Eurycantha mají silně otrněné některé části těla. Při pocitu ohrožení se velmi aktivně brání a doslova straší svým tělem. Člověku samozřejmě nejsou nebezpečné. Chováme je ve středně vlhkém nebo suchém teráriu. Nutně potřebují přístup k vodě (stačí pravidelné rosení), protože hodně a často pijí. Nádoby s vodou na krmivo je třeba utěsnit, aby se v nich menší jedinci neutopili. V zajetí se mohou rozmnožovat partenogeneticky. Vajíčka se líhnou po 3-6 měsících, dalších 6 měsíců se vyvíjí nymfy. Dospělci mohou žít rok i déle. Samice dorůstá až 15 cm, samec je menší.

Do chovu lupenitek bychom se měli pouštět teprve po dobrých zkušenostech s některým z výše zmíněných druhů. Lupenitky vyžadují vyšší vlhkost (okolo 50%), ale současně dobré odvětrání inesktária. Jsou náchylné na změny potravy a jakékoliv vyrušování, zejména braní do ruky. Také odchov je náročnější. Nikdy je nekombinujeme s jinými strašilkami a pakobylkami, které by je mohly omylem okusovat.

Nejčastěji chovanou lupenitkou je Phyllium bioculatum. Samice dorůstají až přes 8 cm, samci přibližně 5 cm. S úspěchem se chovají na větvičkách ostružiníku, který je pro ně univerzálním krmivem. Vzhledem i nároky podobné jsou další oblíbené druhy P. siccifolium a P. giganteum, která dorůstá až 12 cm. 

(1) lat. Tradescantia

(2) syn. Dixippus morosus