Osmák degu (Octodon degus) je středně velký hlodavec pocházející z Jižní Ameriky. Ve své domovině je poměrně hojný a je dokonce považován za škůdce.

Jako domácí mazlíčci se osmáci začali chovat v 80. letech minulého století; od té doby si právem získávají stále větší oblibu chovatelů. Mají převážně denní aktivitu, jsou společenští, zvědaví a temperamentní (dokonce i ve vyšším věku), nebývají kousaví. Máme-li na ně dostatek času, snadno se ochočí a přilnou k člověku. To vše z nich činí výborné společníky pro děti i dospělé. Velkou výhodou je i to, že při pravidelné výměně podestýlky téměř vůbec nezapáchají. Jejich tělo totiž velmi dobře hospodaří s vodou a vylučuje pouze malé množství koncentrované moči; také trus je velmi suchý. Naopak nevýhodou osmáků je jejich nesmírná "výkonnost" v hlodání: dokážou zničit téměř vše kromě skla a kovu.

Protože osmáci velmi rádi šplhají, ocení především vysokou ubikaci, vybavenou např. větvemi nejedovatých dřevin, kusy bambusové rohože nebo dřevěnými žebříčky, ale také několika plošinami z prkének, kde rádi odpočívají, pozorují okolí nebo spí. Jako podestýlka jsou vhodné hobliny, speciálně upravená sláma (zakoupíme v obchodě), kukuřičné šustí nebo neparfemovaný (!) substrát pro kočky (kočkolit). Potřebný je rovněž úkryt, který musí být dostatečně velký, aby se tam vešla všechna zvířata najednou.
I když pořídíme úkrytů více, osmáci většinou dají přednost spaní v jednom z nich. Musíme počítat s tím, že zakoupený či zhotovený dřevěný domeček bude odolávat zubům osmáků nanejvýš rok. Delší životnost má kmen z tvrdého dřeva s dutinou; prakticky nezničitelné jsou umělé betonové "jeskyňky", ale také keramické nebo kovové domečky. Nejlepší je dřevěný domeček nebo kmen z tvrdého dřeva s dutinou, který zvířatům zároveň umožní zabavit se hryzáním a obrušovat si zuby.

Pořizujeme-li domeček keramický, betonový nebo kovový, musí být zásadně bez podlážky, aby se vnitřek nezapařil. Zcela nevhodný je domeček plastový: osmáci ho téměř okamžitě rozkoušou a "nakrmí se" umělou hmotou.

Pro osmáky jsou důležité tzv. písečné koupele, proto jim do ubikace dáváme větší misku se speciálním "pískem pro činčily", který je běžné dostupný v obchodech s chovatelskými potřebami. Miska na krmivo není nutná - zvířata totiž krmení stejně roztahají po celé ubikaci. Zbytečné jsou i "záchody", protože osmáci nedodržují určitá místa na vyprazdňování a nelze je tomu nijak naučit.

Osmáci jsou typičtí býložravci, ovšem s poněkud specifickými nároky. Základem stravy v zajetí je kvalitní luční seno (i v létě), na jaře a v létě přidáváme menší množství zeleného krmení (např. 3-5 listů pampelišky na jedno zvíře denně). Především v zimním období doplňujeme stravu čerstvou zeleninou (mrkev, krmná řepa, topinambur, někdy jim chutná i brokolice, květák, paprika nebo rajče). Důležitou složkou potravy jsou obilniny (ječmen, pšenice, oves, kukuřice...) a olejnatá semena (lesknice, proso, lněné semínko); některá zvířata mají ráda i luštěniny. Denně můžeme přidávat také směs granulí pro činčily a chovné králíky (nikoliv směs pro výkrm králíků!) v poměru 1:1. V tomto krmivu jsou obsaženy i některé vitaminy a minerální látky. Stejně jako ostatní hlodavci potřebují větvičky k okusu. Pouze výjimečně jako pamlsek přidáme ořech (všechny druhy, pokud možno i se skořápkou), slunečnicová semínka, granule pro kočky, kousek tvrdého chleba, kousek ovoce nebo komerčně vyráběnou tyčinku pro hlodavce s nalepovanými semínky, zásadně však bez medu - osmáci totiž nesmí dostávat žádné sladkosti.

Pokud osmáky krmíme dostatečně pestrou stravou, nebudou potřebovat speciální minerální ani vitamínové doplňky. Pouze v období rozmnožování a růstu mláďat můžeme zavěsit do klece tzv. minerální blok (dostane se v obchodě s chovatelskými potřebami), který budou zvířata sama podle potřeby okusovat.

Kromě běžné péče je nutné minimálně jednou za měsíc měnit písečnou koupel.

Když chceme osmáka ochočit, bereme si nejlépe čerstvě odstavené mládě. Samostatně chovaná zvířata se ochočí snáze, naučí se přiběhnout na zavolání, často sama vyhledávají kontakt a mazlení. Měli bychom jim dělat společnost alespoň 2 hodiny denně. Přesto občas trpí určitým "smutkem", což se projevuje tak, že celé hodiny pískají. Je tedy nasnadě, že ani blízký kontakt s lidmi neuspokojuje jejich sociální potřeby (v přírodě žijí ve větších koloniích). Z tohoto důvodu bývají osamocená zvířata také náchylnější k nemocem a dožívají se nižšího věku. Neplatí to však stoprocentně - samozřejmě hodně záleží na individuálních rozdílech i přístupu chovatele. V průměru se osmáci v zajetí dožívají pěti let, v dobrých podmínkách někdy i více.

Pokud si pořizujeme starší zvíře, všimneme si, zda má celý ocas. Chybějící část ocásku napovídá o špatné manipulaci se zvířetem a tudíž o jeho špatné zkušenostmi s lidmi (to znamená, že se bude hůře ochočovat).

Při uchopení za ocas z něj osmáci svlékají kůži, svlečená část ocasu pak zaschne a odpadne (jedná se o obranný mechanismus). Proto je nutné chytat osmáky pouze za kořen ocasu nebo raději volit jiný způsob manipulace - podrobněji viz Skoupá L.: Osmák degu.

Pořizujeme-li skupinku osmáků, uvážíme, zda chceme odchovávat mláďata. Jestliže ne, vybereme jedince stejného pohlaví. Zvířata jsou oproti jiným hlodavcům velmi snášenlivá a vzájemných soubojů se prakticky nemusíme obávat.

Kdo chce zvířata množit, můžeme si pořídit pár nebo skupinu (například 1 samečka a 2-4 samičky, ale i početnější skupinu s více samci). Musíme počítat s tím, že narozdíl od jednoho mazlíčka bude skupina více žít "svým životem". Tento způsob chovu však skýtá možnost pozorovat vývoj mláďat, vzájemné kontakty zvířat a jejich hry, což je rovněž velmi atraktivní. Pro zvířata samotná je tato varianta přirozenější a celkově lepší. Mláďata nesmíme odstavit před dokončeným šestým týdnem života, přestože jsou osrstěná a vypadají "samostatně". Naopak odstavení ihned po dosažení šestého týdne je ideální pro snadné ochočení.