Příslušníci řádu kudlanek (Mantodea) nás upoutají svým vzhledem i chováním - jsou to úchvatní dravci hmyzí říše. Chov je mírně náročnější než u strašilek, především proto, že potřebují pravidelný (zpočátku každodenní) přísun živého krmiva vhodné velikosti. Nevýhodou je i běžný kanibalizmus, kvůli němuž nelze chovat více kudlanek v jednom insektáriu. Řada chovatelů má dobré zkušenosti s chovem "na volno", kdy může každá kudlanka bydlet na jiné pokojové rostlině v jiné části bytu. Pokud je kudlanka na světlém místě a má dostatek potravy, obvykle "svou" rostlinu neopouští a často na ní setrvá celý život, který není nijak dlouhý - většinou jen několik měsíců až jeden rok. Pro výrazně teplomilnější a/nebo vlhkomilnější druhy je lepší chov v teráriu, kde můžeme zajistit optimální mikroklima.

Insektárium pro jednu kudlanku nemusí být velké, hlavní podmínkou je délka přesahující trojnásobek délky těla (běžně chované druhy dorůstají cca 5-15 cm). Prakticky jedinou, ale nezbytnou výbavou insektária jsou rostliny nebo alespoň suché větvičky, na nichž kudlanka tráví veškerý svůj čas. Stejně jako u strašilek musí být insektárium dobře odvětrané.

Protože jsou kudlanky velmi krátkověké, má smysl pořídit si "mláďata" - zde správně nymfy, tedy nedospělé jedince. Nejmenší nymfy krmíme muškami octomilkami, mšicemi a nejmenšími cvrčky. Jak kudlanka roste, předkládáme jí stále větší kořist (např. velké cvrčky) Vhodná velikost potravy odpovídá přibližně šestině délky těla kudlanky. Kořist můžeme předkládat v pinzetě, nebo vypustit do terária. Pokud vidíme, že se kudlanka nesnaží kořist ulovit, ale spíš se bojí, znamená to, že je to pro ni příliš velké sousto (či soupeř), a musíme potravu dát pryč.

Nejdůležitějším bodem péče o kudlanky je krmení. Malé nymfy krmíme denně (i vícekrát), větší nymfy a dospělce několikrát týdně. Přestože kudlanky získávají část vody z potravy, je potřeba pravidelně rosit insektárium a větvičky v něm, nebo rostliny, na kterých jsou zvířátka volně v bytě. Alespoň jednou týdně odstraňujeme trus a zbytky potravy.

Jakmile kudlance narostou křídla, znamená to, že je dospělá. Rozmnožování těchto zvířátek je náročnější záležitost, která vyžaduje určité chovatelské zkušenosti. Hrozí například, že samice sežere samce, aniž se dočkáme mláďat. Kudlanky se rozmnožují jen jednou za život, ale běžně mívají stovky potomků. Stejně jako strašilky mají proměnu nedokonalou - larvy se podobají dospělcům.

Budeme-li mít štěstí, můžeme v nejteplejších částech naší republiky pozorovat kudlanku nábožnou (Mantis religiosa). Tohoto chráněného živočicha však samozřejmě nebudeme lovit pro domácí chov.

K nejčastěji chovaným druhům, které nemají zvláštní nároky kromě výše popsaných, patří zástupci rodu Sphodromantis. Na konkrétním druhu zde příliš nezáleží, ostatně tyto kudlanky se často prodávají bez určení druhu, jako Sphodromantis sp. (1).

Zajímavé a nenáročné jsou i kudlanky rodu Cilnia. Například Cilnia humeralis je barevně velmi variabilní, přičemž nymfy často mívají po každém svlékání jinou barevnou kombinaci žluté, zelené, červené či hnědé. Česky se jí proto říká kudlanka různobarevná.

Velmi atraktivní je asijská kudlanka okatá (Creobroter pictipennis), která má nápadné "oči" na zelených křídlech. Vyžaduje vyšší vlhkost (cca 60%) a teplotu okolo 25°C. V mládí ji krmíme nejdrobnějším hmyzem, v dospělosti dává přednost mouchám. Nejlepší způsob napájení je každodenní opatrné rosení stropu terária.

K náročnějším patří krásné kudlanky rodu Pseudocreobotra, které svým vzhledem napodobují různé rostliny. Jsou dražší než běžně chované druhy a úmrtnost nymf bývá větší, a to i u zkušených chovatelů.

(1) Zkratka latinského slova species = druh. Označení Sphodromantis sp. znamená, že se jedná o kudlanku zmíněného rodu, přičemž druh nebyl určen.