Pes (Canis lupus f. familiaris) byl sice přímo vyšlechtěn na soužití s člověkem, to však neznamená, že je vhodným domácím mazlíčkem pro každého. Bohužel, neuvážené pořízení psa patří k nejčastějším chovatelským omylům. Mnozí psi proto žijí v podmínkách, které lze bez nadsázky nazvat týráním, nebo končí odloženi na ulici či v útulcích. Chov pejska je záliba náročná nejen časově, ale často i organizačně a finančně; přičemž se jedná o závazek na mnoho let.

Zájemci o psa nejčastěji podceňují:

• Každodenní potřebu psa pohybovat se, běhat, hrát si a být ve společnosti se "svými" lidmi
• Nutnost správné výchovy psa. (Kdo se o to postará? Budou všichni spolupracovat, nebo bude někdo psa neustále rozmazlovat?)
• Potřebu psa mít pokud možno pevný denní režim.
• Finanční náročnost (nikoliv jen pořizovací cenu zvířete, ale především cenu krmiva, veterinární péče atd.).
• Nároky na prostor (ubikace + vymezení prostoru, kde všude se pes bude volně pohybovat a kde nám to nebude vadit, v bytě i na zahradě).
• Problémy spojené s cestováním, případně svěřením zvířete do cizí péče.
• Dobu, na kterou si psa pořizují (deset a více let) a dlouhodobé problémy, které mohou nastat, když je zvíře staré.
• Speciální nároky některých plemen.

Je nesnadné obecně říci, pro koho je pes vhodný, už proto, že nároky na chov afghánského chrta, jezevčíka či voříška jsou velmi odlišné. Různá je také ochota lidí přizpůsobit svůj životní styl pejskovi, po kterém touží. Existují pracovně velmi vytížení lidé, kteří si dokážou svůj denní režim zorganizovat tak, aby šli se psem třikrát denně na procházku. A naopak, pokud je někdo "celý den doma", není to ještě zárukou, že o pejska bude náležitě postaráno. Přitom to není jen otázkou dobré vůle. Například pro maminku s malým dítětem, které právě onemocnělo, se může stát venčení psa téměř neřešitelným problémem.

Poměrně rozšířeným omylem je představa, že psi v domcích se zahradou, musí být nutně spokojení, narozdíl od těch "panelákových". Zahrada je pro mnoho psů jakási "zlatá klec" - právě proto, že se jejich majitelé domnívají, že díky kousku trávníku je o pohyb a zábavu jejich pejsků postaráno. Pes je původem smečkové zvíře a nutně potřebuje společnost ostatních druhů smečky - ať už psí, či "náhradní" lidské (správně má uznávat svého pána jako vůdce smečky). Pokud tráví celé dny sám na zahradě, v horším případě ještě uvázaný na řetězu nebo zavřený v kotci, pak jednoznačně trpí, zatímco pes v paneláku může klidně čekat na svého pána v teplém pelíšku, s jistotou, že se v určitou dobu dočká vycházky a společné zábavy.

Právě zmíněná jistota a co nejpevnější denní režim velice usnadňují soužití pejska nejen s jeho pánem, ale i s širším okolím. Pes totiž většinu dne (až 16 hodin) prospí, takže mu teoreticky nečiní potíže čekat na "vůdce smečky", až ze vrátí například z práce. V praxi to většinou dobře funguje jen tehdy, jestliže se jednotlivé denní aktivity odehrávají víceméně pravidelně, aby si na ně pes mohl zvyknout a aby se na svého pána mohl spolehnout. V opačných případech, kdy v rodině vládne chaos a zmatek, zpestřovaný ještě hádkami na téma "kdo zase půjde se psem", bývá výsledkem nervózní a nešťastný pes, který po odchodu členů rodiny dlouhé hodiny štěká a vyje, někdy i ničí zařízení bytu.

Ubytování psa je možné venku i vevnitř, záleží však na plemeni i zvyklostech konkrétního zvířete. Celoroční ubytování venku je možné především u dospělých psů dlouhosrstých plemen, musí však na to být zvyklí.

Nutná je postupná aklimatizace, se kterou je vhodné začít např. na konci jara. Štěňata mohou být venku jen tehdy, jsou-li na to odmalička (již od původního chovatele) zvyklá; důkladně zateplená ubikace je samozřejmostí.

Pro celoroční venkovní ubytování potřebujeme boudu s předsíní a zateplenou (!) ložnicí. Praktické je pořídit do boudy dvě prací podušky, které můžeme střídat. Na zimu je vhodná i sláma. Ložnice má být tak velká, aby se v ní pes mohl pohodlně natáhnout a otočit. Je-li však příliš prostorná, může v ní pes strádat zimou.

Pro ubytování uvnitř zvolíme klidné místo, kde není průvan. Budeme potřebovat prostorné lůžko umístěné nízko u země s prací poduškou (nebo pelech, který se dá prát celý).

Máme-li domek se zahradou a chováme malého či středně velkého psa, můžeme mu pořídit také vyklápěcí psí dvířka, která se zabudují do vchodových dveří (je ovšem nutné vyříznout v nich díru), případně přímo do zdi. Pes se pak může volně pohybovat například mezi zahradou a předsíní, i když je doma sám. Dvířka se prodávají v různých velikostech a provedeních, většinou mívají utěsnění proti chladu a dají se i zamknout (existují také dvířka s elektronickým zámkem, kde "klíč" je zabudován v obojku psa).

K dalšímu vybavení pro psa patří dvě misky (na potravu a na vodu), obojek, vodítko, košík (náhubek), kartáč, šampón a prostředky proti vnějším parazitům (blechám a klíšťatům). (!) Kombinováním různých přípravků však můžeme psovi vážně ublížit; nejlepší je poradit se s veterinářem.
Pro zimní vycházky zejména tam, kde se solí cesty, je vhodný i speciální krém na tlapky. Slouží k ošetření podrážděných míst, hlavně meziprstních prostor.

Většina psů je i v dospělosti hravá a proto ocení nejrůznější hračky, jejichž výběr na trhu je opravdu široký (můžeme je samozřejmě i vyrobit). Hračky sice nikdy nenahradí psovi hru s "jeho" lidmi, mohou ji však zpestřit a pomohou psovi ve chvílích, kdy je sám, nebo kdy jej bereme do cizího prostředí - je výhodou, když může mít s sebou něco svého.

V otázce krmení je nejjednodušší spolehnout se na komerčně vyráběná kompletní krmiva pro psy, která obsahují i vitamíny a minerální látky. Kdo chce krmit "klasicky", měl by se o správné skladbě potravy rozhodně poradit s veterinářem. Strava musí vždy obsahovat něco tvrdšího ke kousání, jako prevenci usazování zubního kamene Mohou to být speciální tvrdé granule s vlákninou, ale také syrová mrkev, jablka apod. Zatímco potravu dáváme psovi pouze v určitou dobu, neustále musí mít k dispozici čerstvou pitnou vodu.

Péče o psa je každodenní a poměrně náročná na čas.

Dospělého psa musíme 1x denně krmit (denní dávku je možné rozdělit na dvě) a denně měníme také vodu. Na venčení si musíme udělat čas třikrát denně - například ráno, odpoledne po příchodu z práce a pozdě večer, přičemž jedna z vycházek by měla být delší, aby měl pes dostatek pohybu. Délka procházky však závisí také na plemeni a kondici psa. Například mopslíci, pekinézové a někteří hodně staří psi rádi odpočívají a může jim stačit jen půlhodinová procházka třikrát denně. Většina ostatních plemen však ráda běhá. Například irského setra, dalmatina nebo větší "voříšky" bychom měli venčit celkem 2-3 hodiny denně. Režim vycházek však musíme dobře sladit také s krmením. Je nutné, aby mohl pes po krmení alespoň 2 hodiny odpočívat (zejména u velkých plemen jinak hrozí tzv. přetočení žaludku, které je smrtelně nebezpečné).

Zatímco někteří majitelé zahrádek nevidí rádi psí "poklady" na svém trávníku, jiní spoléhají na to, že díky volnému výběhu nebudou muset psa pravidelně venčit. Nemusí to být pravda, zvláště pokud je zahrádka menší: pes ji často považuje za "svůj" prostor, který si nechce znečistit, a je ochoten vyprázdnit se jedině "na cizím". Nehledě na to - i pes, který má k dispozici velkou zahradu, potřebuje každodenní delší procházku nebo společnou hru s lidmi, popřípadě s dalšími psy.

Psy není vhodné příliš často koupat. Většinou stačí jen omytí vlažnou vodou, případně otření vlhkým hadrem. Se šampónem je lepší šetřit - postačí např. jedenkrát za 2 měsíce. Kromě bezsrstých plemen potřebují psi pravidelné česání - většinou několikrát týdně. Některá plemena vyžadují také stříhání či jinou úpravu srsti. O těchto nárocích se musíme informovat při výběru plemene. Minimálně jednou měsíčně (podle potřeby někdy i častěji) je nutné kontrolovat a čistit psovi vnější zvukovod, a to smotkem vaty natočeným na ukazováčku.

Při podezření na nějaký problém rozhodně nešťouráme pejskovi hluboko ve zvukovodu, ale navštívíme veterináře.

Podle potřeby vytíráme také nečistoty z očí, a to hadříkem namočeným v čisté vodě. Nejméně jednou měsíčně kontrolujeme psovi chrup. Pokud objevíme zubní kámen nebo jiný problém (například zlomený zub, zanícené dásně), navštívíme veterináře. Drápy necháme zkontrolovat a případně upravit při preventivní prohlídce - alespoň jednou ročně spolu s očkováním.

Péče o štěně je mnohem náročnější, než o dospělého psa. V prvních týdnech po odstavení (nebo po příchodu do nové domácnosti) je víceméně nepřetržitá a i v dalších několika měsících velmi intenzivní. Přinejmenším zpočátku potřebuje štěně neustálý dohled a od prvních dnů také výchovu a výcvik. Krmíme nejprve 4x denně, od 4. měsíce 3x denně a od 6. měsíce 2x denně.

Výcvik psa je sám o sobě tématem na celou knihu. Bohužel existuje stále mnoho lidí, kteří se domnívají, že jejich pes bude mnohem šťastnější jako "partner" člověka. Je to omyl, který vede k utrpení majitelů takových psů, k utrpení jejich okolí a v neposlední řadě psa samotného. Ten často neví, jaké je jeho postavení v "lidské smečce", nemá jasno v tom, co si smí dovolit, nechápe, co se po něm chce a často se mylně (ale ze svého hlediska oprávněně) domnívá, že je vůdcem "smečky" a že by tedy ostatní měli poslouchat jeho. Takové případy nezřídka končí i napadením lidí. Kdo není ochoten psa vychovat a vycvičit, neměl by si ho za žádných okolností pořizovat. Samozřejmě, že nároky na výcvik např. služebních psů jsou jiné, než je tomu u domácích mazlíčků. Existuje však určité minimum, které by měl zvládnout každý pes bez výjimky (viz následující box).

O výchově a výcviku se musíme podrobně informovat minimálně několik týdnů předtím, než si psa pořídíme, protože s výchovou je nutné začít od prvního okamžiku. Samozřejmě postupujeme s ohledem na věk pejska a stanovíme priority (čerstvě odstavené štěně nebudeme učit aportovat, ale co nejdříve mu vysvětlíme, že například nesmí lézt do pračky, nesmí hrabat v záhoně apod.). S vhodným postupem při výchově nám poradí zkušený chovatel nebo odborník na výcvik psů. Existují také psí "školy", které pomohou s pravidelným výcvikem i řešením problémů. Jestliže se u psa vyskytne chování, které je nám podezřelé nebo je zjevně v nepořádku (například vrčení na členy rodiny, soustavné štěkání na nějaký předmět aj.), konzultujeme jej s odborníkem neprodleně, jinak se může velmi rychle zhoršovat a pevně zafixovat. Na druhou stranu ani dlouhodobý problém nesmíme vzdávat: téměř vše je řešitelné a téměř vše může být ještě horší!

Začátečník si pravděpodobně bude pořizovat jen jednoho psa a nebude usilovat o rozmnožování, ale bude spíše řešit otázku,
jak předejít nechtěným štěňátkům. Nejjednodušším řešením je nepořizovat si fenu. Je pravda, že i psa (samce) musíme hlídat, aby se netoulal za cizími fenami - někteří psi dokážou v takovém případě překonat i vysoké laťkové ploty, roztrhat pletivo nebo celou noc hrabat tunel ke své vyvolené. Fenu však musíme v době hárání (přibližně jednou za 6 měsíců) hlídat ještě bedlivěji. Musíme zajistit, aby neutekla a současně, aby se k ní žádným způsobem nemohli dostat cizí psi. U fen se běžně provádí i kastrace (sterilizace), která přichází v úvahu jen tehdy, když o štěňatech neuvažujeme ani do budoucna. Psi (samci) se kastrují spíše výjimečně. Standardním řešením rozhodně není podávání hormonálních přípravků, které mohou ohrozit zdraví i život zvířete (blíže viz kapitola "Kolik jich bude?" v sekci "Otazníky...").

Štěňata od feny odebíráme nejdříve v 7 týdnech. Štěně, které putuje k novému majiteli, by mělo být odčervené a mít za sebou první očkování . Spolu s ním bychom tedy měli obdržet i očkovací průkaz. Pokud z jakéhokoliv důvodu máme v péči štěně, které očkované není, měli bychom zamezit jeho kontaktu s cizími psy i jejich výkaly.

Každý pes musí být registrován na úřadu daného města nebo obce (je to spojeno s ročním poplatkem - obvykle několik set korun) a označen tetováním nebo mikročipem. Mikročipy jsou vhodnější, protože od r. 2007 se s nečipovaným psem nesmí cestovat do zahraničí.

Jak už bylo zmíněno, psi jsou dlouhověká zvířata s pevnou vazbou na člověka, se kterým žijí. Při pořízení psa tedy musíme počítat s tím, že se mu budeme věnovat celý jeho život, přičemž poslední roky může být zvíře nemocné a nebude s ním zdaleka taková zábava, jako se štěňátkem nebo se psem, který je v nejlepší kondici. Jestliže rodiče pořizují psa na přání dítěte, rozhodně nemohou počítat s tím, že se o něj dítě bude samo starat (viz též sekci "Otazníky" - kapitolu "Kdo se o něj bude starat..."). Naopak by se měli připravit na možnost, že odrostlejší dítě zcela "vypadne ze hry" například proto, že odejde studovat mimo domov. Dítě nikdy nesmí být jediným členem "smečky", na kterého je pes vázán a odkázán ve svých nárocích.

Výběr vhodného plemene psa je otázkou, kterou lidé velmi často podceňují. Na jedné straně je nesprávné nálepkovat některá plemena psů jako "agresivní" či "nezvladatelná". Na druhé straně je nutné respektovat speciální nároky některých plemen například na pohyb, ale také na výchovu a výcvik. Zvláště začátečník by si měl uvědomit, že případné chyby při výchově čivavy bude napravovat snáze, než například u bernardýna.

Nejčastější chybou zájemců o pejska (a bohužel nejen dětí) bývá, že si vybírají podle vzhledu, módy a celkového "image" spojeného s tím kterým plemenem, a často o něm nemají žádné další informace. Řada psů i lidí také doplácí na zcela mylnou představu, že vynikající původ psa a "papíry" jsou zárukou jeho snadné výchovy. Diskutovanou otázkou jsou i zdravotní problémy, které se vyskytují u některých plemen právě v důsledku šlechtění (například těžké porody u čivav, pohybové poruchy a onemocnění kůže a sliznic u basetů a buldoků, dýchací problémy u buldoků a boxerů aj.). Velkým rizikem z tohoto hlediska je zejména nákup tzv. "čistokrevných psů bez papírů". Mohou to být potomci rodičů, kteří byli vyřazeni z chovu nejen kvůli exteriérovým (vzhledovým), ale právě kvůli zdravotním vadám.

Pro základní orientaci jsou plemena psů rozlišována na společenská, lovecká, pastevecká a služební. Kdo hledá pejska - kamaráda, který nemá velké nároky na pohyb, měl by vybírat z některých menších plemen, která byla buďto vyšlechtěna jako společenská, případně se v průběhu času jako společenská začala využívat. Může to být například pudl, kavalír
(1), maltézský pinč, jorkšírský teriér nebo francouzský buldoček, ale i některý z jezevčíků. Pokud naopak chceme se psem hodně sportovat, cvičit s ním agility a podobně, vybereme si některé plemeno, které snese - a dokonce vyžaduje - větší zátěž. Je však nutné podotknout, že v tomto případě víceméně není cesty zpět. Německému ovčákovi budeme obtížně vysvětlovat, že nás běhání na cvičáku po půl roce přestalo bavit... 

(1) Správně kavalír king charles španěl