Žáby mají velice rozdílné nároky na pobyt ve vodě. Některé ji prakticky neopouštějí, jiné ji vyhledávají jen v době rozmnožování. Od toho se odvíjí zařízení terária i běžná péče.

Žáby z čeledi pipovitých (Pipidae) žijí pouze ve vodě. U nás patrně neznámější je africká drápatka vodní (Xenopus laevis), která má většinou tmavozelené tělo s černým mramorováním. Chová se však také albinotická forma, která se prodává pod názvem "drápatka zlatá". Na třech prstech zadních končetin má malé drápky. Chováme ji v akváriu bez substrátu, avšak s plovoucími rostlinami. Krmíme ji hmyzem, červy, slimáky nebo proužky libového masa.

Převážně vodní druhy žab krmíme nejlépe "kousek po kousku" pinzetou. Dbáme na čistotou vody. Doporučuje se pořídit filtr pro odpovídající velikost nádrže, kromě toho pravidelně odstraňujeme kal ze dna a zbytky potravy; alespoň jednou týdně měníme přibližně 1/3 vody.

Drápatka malá (Hymenochirus curtipes), která pochází rovněž z Afriky, dorůstá jen 3-4 cm a má hnědé zbarvení. Chováme ji v menším akváriu s plovoucími rostlinami a úkryty na dně, které vytvoříme z kamenů.

Pipa brazilská (Hemipipa carvalhoi (1)) je známa svým zvláštním způsobem rozmnožování: samec přitlačuje oplodněná vajíčka na hřbet samice, kde během dvou dnů "zarostou" do kůže. Po 16-20 dnech se z nich líhnou pulci. Tuto žabku chováme v akváriu s plovoucími rostlinami a úkryty z kamenů. Krmíme ji nitěnkami, žížalami, perloočkami, rybkami, hmyzem i kousky masa. Pro chovatele je velmi atraktivní pozorovat rozmnožování těchto žab.

Podobně, ale vzácněji se chová také pipa americká (Pipa pipa), která však vyžaduje podstatně větší akvárium (viz též sekce Infobanka, kde uvádíme rozměry zvířat a doporučené rozměry ubikací). U tohoto druhu prodělávají vajíčka na zádech samice celý vývoj až do stadia malých, plně vyvinutých žabek. Jako potrava jsou vhodné např. nitěnky a perloočky.

Čeleď kuňkovití (Discoglossidae) zahrnuje drobnější žabky z Evropy, severní Afriky a Asie, které chováme v akvateráriích. Jedním z nejčastěji nabízených druhů je kuňka východní (Bombina orientalis). Tato 5-6 cm veliká žabka má zelenou hřbetní stranu s tmavými skvrnami a červené, rovněž skvrnité břicho. Krmíme ji drobným hmyzem a jeho larvami, roupicemi, nitěnkami, žížalami apod.

Kožní sekret všech kuněk je poměrně silně jedovatý. Proto je nemůžeme chovat pohromadě ve větším počtu a už vůbec ne s jinými druhy žab a dalšími živočichy. Při doteku např. rukou jed neublíží dospělému člověku ani dítěti. Pak je ovšem nutné pečlivě si umýt ruce, abychom si jedovatý sekret nezanesli např. do oka.

Čeleď rosničkovití (Hylidae) zahrnuje většinou stromové druhy s přísavkami na prstech, které jim umožňují udržet se na větvích a listech. Patří k nejatraktivnějším terarijním zvířatům vůbec, jejich chov má však i některé nevýhody. Především, většina druhů má noční aktivitu, přičemž samci se často a hlasitě ozývají, zejména v době rozmnožování. Větší druhy jsou tak hlučné, že jejich zvuky mohou vadit i sousedům.

Chov rosniček v láhvích od okurek je naštěstí již minulostí. Rosničky potřebují vysoké vlhké terárium s větvemi a úkryty z kůry, vhodné jsou i rostliny s pevnějšími listy. Obvykle jim stačí miska s vodou, některé druhy však vyžadují menší vodní nádrž. Správně zařízené terárium udělá radost žabkám i chovateli, protože působí velmi dekorativně. Kromě běžné péče nesmíme zapomenout na udržování vhodné vlhkosti, což znamená většinou každodenní rosení terária. Všechny druhy rosniček krmíme hmyzem a jeho larvami, některé se naučí brát potravu z pinzety. Větším druhům, jako je například rosnička australská nebo rosnička kubánská, předkládáme také mláďata myší.

Listovnice nádherná (Agalychnis callidryas) je opravdu jednou z nejkrásnějších žabek. Pochází ze Střední Ameriky. Její asi 7 cm velké tělíčko je zářivě zelené, se žlutými skvrnami na azurově modrých bocích. Nápadné jsou i velké červené oči (proto se setkáme i s názvem listovnice červenooká). Potřebuje vysoké akvaterárium s mělkou vodní nádrží (hloubka cca 5 cm). Jinak ubikace odpovídá typu vlhkého tropického terária s větvemi ke šplhání a zadní stěnou pokrytou kůrou a/nebo rostlinami. Krmíme ji hmyzem a jinými bezobratlými živočichy.

Pro svou odolnost se často chová také rosnička kubánská (Osteopilus septentrionalis). Určitou nevýhodou je však silný hlas samců, který může především v noci obtěžovat i sousedy. Rosnička kubánská patří k větším druhům (samci dorůstají 9 cm, samice až 14 cm). Je zbarvena zeleně až hnědě, někdy s tmavým mramorováním. Už vzhledem k velikosti této žáby musíme počítat s větší spotřebou potravy. Obstarat potravu však není příliš náročné. Může to být nejrůznější větší hmyz, pavouci a jiní členovci, ale i mláďata myší a kousky masa. V přírodě žere i menší druhy žab, proto ji s nimi nesmíme chovat v jednom teráriu. 

Komu nevadí shánět pro svého chovance velké množství potravy, může se pustit také do chovu ropuch (čeleď ropuchovití - Bufonidae). Typické ropuchy tráví většinu života na souši, což jim umožňuje silná bradavičnatá kůže, odolná proti vyschnutí. Vhodné je polosuché až vlhké terárium s vyšší vrstvou rašeliny a mechu a větší miskou na vodu, kterou denně vyměňujeme. Úkryty vytvoříme z kůry a kamenů. Na chov v teráriu i na člověka si snadno zvykají, mají ovšem výrazně noční aktivitu a v době páření se mohou v noci ozývat více či méně příjemným hlasem.

Původem kubánská ropucha síťkovaná (Peltophryne peltacephala(2)) bývá až 20 cm dlouhá. České jméno dostala podle světlé síťkované kresby na hnědém těle. Potřebuje větší polosuché terárium s úkryty a větší plochou miskou na vodu. Ochotně žere větší hmyz, červy i myšata. 

Pro chov doma se příliš nehodí skokani (čeleď skokanovití - Ranidae). Jedná se většinou o velké, ale hlavně velmi "divoké" žáby, které vyžadují prostorné ubikace. Na chov v teráriu si špatně zvykají, zůstávají plaší a "lekaví". Snadno tak mohou narazit např. do skleněné stěny terária a zranit se.

Začátečníci by se neměli pouštět ani do chovu pralesniček neboli "dendrobátek" (čeleď Dendrobatidae), které jsou sice krásné, ale patří k nebezpečným druhům zvířat (sekret jejich kůže je součástí šípového jedu jihoamerických Indiánů). Je pravda, že jedovatost žab chovaných v zajetí je diskutabilní - jedinci zvyklí žít v teráriu totiž obvykle jed vůbec nevypouštějí. Samozřejmě však na to nelze spoléhat. Nehledě na to péče o ně není právě snadná, především kvůli "titěrnosti" jejich tělíček (je to zkrátka "piplačka"). Všechny druhy jsou v příloze CITES B (v České republice se nemusí registrovat).

K nebezpečným zvířatům patří také všechny rohatky (rod Ceratophrys z čeledi hvízdalkovitých - Leptodactylidae). V nebezpečí se velmi horlivě brání kousáním; mohou poranit i člověka.

(1) Též Pipa carvalhoi

(2) V literatuře často pod starším názvem Bufo peltacephalus.