Od hmyzu se přesouváme k další velké skupině bezobratlých - k třídě pavoukovců (Arachnida). Jedním z nejpočetnějších řádů této skupiny jsou pavouci (Araneae). Nejčastěji se chovají sklípkani, což jsou v užším (a odborně opodstatněném) pojetí pavouci čeledi Theraphosidae.

Český název sklípkani se však běžně užívá i k označení dalších čeledí podřádu Mygalomorphae, kteří vytvářejí "sklípky" - tj. důmyslné podzemní stavby. Naopak někteří "praví sklípkani" žádné stavby vytvářet nemusejí, ale žijí např. na stromech. Blíže viz doporučená literatura.

Pavouci obecně nejsou příliš nároční na péči a jako domácí mazlíčci jsou "v módě" už několik desetiletí. Bohužel se najde dost nezodpovědných chovatelů a obchodníků, kteří nabízejí nedostatečně prozkoumané druhy nejasného původu. Výběr správného druhu pavouka je proto klíčovou otázkou. Nelze například dovolit, aby si dítě samo na chovatelské burze nebo od kamaráda koupilo "nějakého sklípkana". Je nutné soustředit se pouze na dobře známé, málo jedovaté a poměrně klidné druhy, které zde uvedeme. Pokud se chceme vyhnout nepříjemnostem, musíme je ovšem také správně ubytovat a správně s nimi zacházet (viz níže).

Sklípkani, tak jako všichni pavouci, disponují živočišným jedem, který jim slouží k obraně a lovu. S tímto jedem můžeme přijít do kontaktu jednak prostřednictvím žahavých chloupků, který sklípkani uvolňují při vyrušení, zadruhé při pokousání. První případ vypadá nevinně, může však mít za následek nejen "vyrážku", ale například i podráždění očí či zánět spojivek. Komplikace mohou nastat zejména u lidí, kteří jsou na chloupky sklípkanů alergičtí.

Dá se to snadno zjistit například návštěvou u chovatele sklípkanů. Stačí pobyt v prostředí, kde jsou terária, případně otevření některého z nich. Brát pavouky do ruky není třeba a z různých důvodů to není ani vhodné.

Kousnutí bývá velmi vzácné, ale když k němu dojde, může být bolestivé a hluboké. Dosud však nebyl popsán žádný konkrétní případ, kdy by kousnutí sklípkanem z čeledi Theraphosidae mělo za následek smrt člověka.

Často kladenou otázku, nakolik může sklípkan ohrozit malé dítě, nedokáže nikdo jednoznačně zodpovědět. Záleží samozřejmě na hmotnosti dítěte - za bezpečnou hranici se obvykle považuje 20 kg. Jedovatost druhů, které zde doporučujeme, je srovnatelná s žihadlem vosy nebo sršně.

V jednom teráriu zásadně nechováme více pavouků pohromadě (výjimkou je pouze období páření a odchovu mláďat).

K základní výbavě terária patří teploměr, mělká napáječka ((1) např. velmi nízká mistička pod květináč, vyplněná kamínky, aby se v ní neutopilo živé krmení pro pavouka) a většinou také žárovka na vyhřívání, případně jiný zdroj tepla, podobně jako u brouků. Další zařízení terária je různé podle toho, z jakého prostředí konkrétní druh sklípkana pochází. Pro všechny pavouky jsou však společné nebezpečné předměty a materiály, kterých se musíme zcela vyvarovat (viz následující box).

Kromě jednoho rodu patří všichni sklípkani, které zde doporučujeme, k tzv. zemním druhům. Terárium pro ně musí být především nízké, protože pádem z výšky se tito pavouci mohou smrtelně zranit. Maximální vhodná výška je 30 cm. Celkově nemusí být ubikace příliš velká, protože pavouci většinu života tráví na jednom místě, kde číhají na kořist. Nemají potřebu "pobíhat" nebo se kamkoliv přesouvat. Pro menší druhy (rozpětí do 10 cm) tedy postačí rozměry 20 x 30 x výška 20 cm, pro větší druhy 30 x 40 x výška 30 cm. Jako substrát je nejlepší silnější vrstva rašeliny, postačí však i obyčejná zemina (musí být nehnojená a bez mravenců!) Nároky na vlhkost záleží na druhu, většinou stačí jeden vlhký kout. Pro mláďata i dospělce jsou nezbytné větší kousky kůry nebo části skořápek od kokosových ořechů jako úkryty. Rostliny nejsou potřeba, ostatně některé větší druhy pozemních sklípkanů je poměrně rychle zničí. Teplotu udržujeme v rozmezí 26-30 °C, u některých druhů může být i nižší.

Stromové sklípkany (zde doporučujeme pouze rod Avicularia) naopak chováme ve vysokém teráriu. Minimální rozumné rozměry jsou 20 x 30 x výška 40 cm. Jako substrát je vhodná rašelina. Čím větší je její vrstva, tím lépe se udržuje správná stálá vlhkost, která by se měla pohybovat mezi 60 a 90 %. Zadní a boční stěny terária pokryjeme např. kůrou korkového dubu, na kterou připevníme větve. Dobré je osadit terárium také rostlinami (např. Scindapsus, Syngonium, Ficus repens, Maranta leuconeura). Pouze pro mláďata umístíme do rohu terária kousky kůry, v nichž si vybudují úkryt. Správná teplota se má pohybovat v rozmezí 26-30°C, záleží však i na konkrétním druhu.

Krmení většiny sklípkanů není náročné. Předkládáme jim například cvrčky (nejlépe cvrčky domácí - Achaeta domestica), šváby (nejvhodnější je šváb argentinský - Blaptica dubia, který nedokáže běhat po skle), nebo myší holátka. Naopak nevhodné jsou větší a dospělé myši (mohou pavouka poranit i zabít) a také různí "červi", kteří se zahrabou do substrátu, takže chovatel nemá přehled o tom, kolik potravy v teráriu je.

Především v dospělosti je vhodné krmit pavouky spíše nepravidelně a v delších odstupech: například šest velkých cvrčků jednou za 14 dní nebo jedno myší holátko za 1 až 2 měsíce. Dospělí sklípkani bez problémů snášejí několikatýdenní nebo i několikamesíční "půst", naopak překrmování jim škodí. O potřebách jednotlivých druhů a se poradíme při užším výběru a koupi pavouka. Vitaminové a minerální doplňky nejsou nutné.

Většině lidí je známo, že pavouci do své kořisti vypouštějí trávicí enzymy a vzniklý předtrávený "koktejl" pak vysají. Vše, co po krmení zbyde, musíme pravidelně odstraňovat, aby se v teráriu nanamnožili roztoči a plísně. Několikrát týdně vyměňujeme vodu v napáječce, kontrolujeme a upravujeme vlhkost v teráriu. U stromových sklípkanů je nutné denně rosit rozpračovačem na pokojové rostliny. Jednou za půl roku čistíme celé terárium a měníme substrát.

Zvláštní nároky mají sklípkani v době svlékání. Doba krátce po svlečení staré pokožky je prakticky jediným obdobím, kdy pavoukovci mohou růst. U sklípkanů se svlékají především mláďata, ale i dospělé samice. V době svlékání je pavouk
zcela bezbranný. To znamená, že se může stát snadnou kořistí živočichů, kteří mu normálně slouží za potravu - veškeré živé krmivo tedy musí z terária pryč. Samotné svlékání zabere u malých pavouků asi patnáct minut, u velkých však až 12 hodin. Největší část této doby stráví většina sklípkanů v poloze na zádech. Neinformovaný chovatel může učinit nenapravitelnou chybu, pokud se domnívá, že se pavoukouvi "něco stalo" a snaží se mu "pomoci". Sebemenší dotek v této fázi však pavouka může zabít. Po svlečení trvá ještě několik hodin až dnů, než pavoukovi ztvrdne nová pokožka, a dalších několik dnů až týdnů, než může lovit kořist. Ani v této době, kdy je pavouk schován v úkrytu, jej samozřejmě nezkoušíme krmit.

Samice sklípkanů se v zajetí běžně dožívají 15 let i více, samci jsou krátkověcí. U některých druhů trvá několik let i vývoj do dospělosti. Pokud se nám podaří pavouky rozmnožit, dočkáme se desítek až stovek mláďat.

Všechny doporučené druhy pocházejí z Ameriky. Nezkušení chovatelé by se rozhodně měli vyhnout africkým i asijským sklípkanům, mezi nimiž je hodně silně jedovatých druhů.

Nejlepší volbou pro úplného začátečníka je dospělá samice (2) Grammostola rosea. Důležité je vybrat si nejen správný rod (Grammostola), ale přímo jmenovaný druh, který je chovatelsky velmi nenáročný a prakticky není nebezpečný (3). Vzhledově je velmi atraktivní - má narůžovělou barvu, je hustě chlupatý a v rozpětí nohou dosahuje až 15 cm. Než ovšem mládě vyroste, trvá to několik let, což může začínající zájemce o chov odradit. Tohoto pavouka chováme v nízkém teráriu na zhruba pěticentimetrové vrstvě mírně vlhké rašeliny či lignocelu. Úkryt vybudujeme z většího kusu kůry. Doporučená teplota je v rozmezí 23-27°C, v noci může klesnout až ke 20°C.

Vhodnou druhou volbou může být Brachypelma albopilosum. V tomto případě lze doporučit i mládě, které dospívá za jeden, maximálně dva roky, přičemž pravděpodobnost úhynu je velmi nízká. Také tento pavouk nepředstavuje pro člověka vážnější nebezpečí. Není kousavý; někteří jedinci se však častěji brání uvolňováním chloupků. Nároky jsou podobné jako u předchozího druhu, pouze mláďatům vyhovuje poněkud vyšší vlhkost. Všechny druhy rodu Brachypelma jsou CITESové, ale v České republice se nemusí registrovat.

Kdo bude chtít svůj chov dále obohacovat, může si vybrat z dalších druhů rodu Brachypelma, které bývají velmi atraktivní a co se týče držení dospělých samic, také nenáročné. Podmínky pro odchov mláďat se však u jednotlivých druhů hodně liší.

Mírně pokročilí chovatelé si mohou troufnout například na obří zemní sklípkany rodu Lasiodora (jejich nároky jsou podobné jako u rodu Brachypelma, mnohem více však uvolňují žahavé chloupky) nebo na stromové sklípkany rodu
Avicularia (dobré zkušenosti jsou například s druhy Avicularia purpurea nebo A. metallica). Pro stromové sklípkany budujeme odlišný typ terária (viz výše).

(1) Některé druhy pavouků sice pijí kapky vody téměř výhradně z rostlin, napáječkou však nemůžeme nic pokazit.

(2) Chov samce není, zejména pro děti, příliš zajímavý. Samec je totiž velmi málo aktivní - téměř se nepohybuje a málo žere. Koupíme-li dospělého samce, může žít dva roky, ale také jen několik měsíců.

(3) Kousáním i uvolňováním žahavých chloupků se Grammostola rosea brání jen zcela vyjímečně, např. při hrubě nesprávném zacházení. Kousnutí nemá vážné následky. Jiné druhy rodu Grammostola mají odlišné nároky, některé jsou poměrně "útočné" a brání se zejména vyčesáváním žahavých chloupků.