Kočka domácí (Felis silvestris f. catus) žije s člověkem už čtyři tisíce let, teprve v polovině 19. století se však začalo s cíleným šlechtěním plemen.

Jak je známo, kočky jsou oproti psům méně přizpůsobivé, daleko hůře přijímají námi stanovená pravidla a mívají větší potíže s případným cestováním a stěhováním. Naopak o něco lépe snášejí změnu "pečovatele". Často se proto říká, že kočky jsou "falešné" a "dělají si, co chtějí". Kočky samozřejmě za své vlastnosti nemohou - řídí se jen tím, co jim příroda nadělila. Nejbližší příbuzní kočky domácí žijí a loví samotářsky, proto nemají předpoklady ani k poslušnosti, ani k pevným sociálním vazbám.

Někoho tyto vlastnosti rozčilují, někomu naopak imponují. Je zřejmé, že potenciální majitelé koček by se měli rekrutovat z té druhé skupiny. Na druhou stranu to však neznamená, že by měli zcela rezignovat na výchovu kočky nebo dokonce na péči o ni, v mylné víře, že "kočka se o sebe postará". I kočka dokáže v zajetí silně přilnout k člověku a je závislá na jeho péči i společnosti.

Zájemci o kočku nejčastěji podceňují:

• Včasnou úvahu o tom, zda budou kočku držet jen v bytě, nebo zda jí umožní volný přístup ven.
• Nároky na prostor (pelíšek + vymezení prostoru, kde všude se kočka bude volně pohybovat a kde nám to nebude vadit, v bytě i na zahradě)
• Skutečnost, že kočka není "malý pes", nelze s ní chodit na vycházky, vycvičit ji, předvádět ostatním, co umí... 
• Každodenní potřebu kočky hrát si a pohybovat se, často i na vyvýšených místech (může shazovat věci z nábytku). Na druhou stranu potřebu kočky (i kotěte!) velkou část dne odpočívat. 
• Potřebu kočky brousit si drápky.
• Hlasité říje u samců i samic. První říje může začít již v 6 měsících; po porodu může kočka opět přijít do říje již 5. den. Samci i samice si někdy značí teritorium močí; s oblibou na zvlášť nevhodných místech (klávesnice počítače).
• Finanční náročnost (nikoliv jen pořizovací cenu zvířete, ale především cenu krmiva, veterinární péče atd.).
• Problémy spojené s cestováním, případně svěřením zvířete do cizí péče. 
• Dobu, na kterou si kočku pořizují (často až 20 let) a dlouhodobé problémy, které mohou nastat, když je zvíře staré.
• Speciální nároky některých plemen.

Před pořízením kočky se nejprve dobře rozmyslíme, zda ji chceme držet jen v bytě, nebo jestli bude mít přístup ven. Zejména ve městě a všude tam, kde je v okolí velký provoz, je bezpečnější chovat kočku jen uvnitř. Měli bychom vědět i to, že kočka, která se pohybuje volně venku a chodí se jen "někam nakrmit", k člověku příliš nepřilne. Často se pak stává, že si po čase najde jiného majitele (pro kočku vlastně krmitele).

Kočku bychom měli ubytovat na klidném, nejlépe vyvýšeném místě, kde není průvan. Stejně jako pes stráví kočka velkou část dne odpočinkem. Pokud ji neustále někdo vyrušuje, může být vážně stresována, což může mít řadu nepříjemných následků včetně agresivity. V obchodech je velká nabídka ubikací pro kočky. Vybereme si takovou, která má vyměnitelnou prací podušku. Můžeme ovšem použít jakýkoliv stabilní košík, do kterého dáme například starý svetr.

Zejména při návštěvě veterináře je neocenitelnou pomůckou plastová přepravka odpovídající velikosti, kterou lze jednoduše a bezpečně uzavřít. Někteří chovatelé ji používají i jako ubikaci, což má tu výhodu, že se při cestování kočka cítí alespoň trochu jako doma.

Střídá-li kočka pobyt na zahradě a v bytě, je praktické pořídit jí kočičí dvířka. Fungují na stejném principu jako ta pro psy.

Kočičí záchod je vhodný i tam, kde má kočka přístup na zahradu. Když jí totiž vysvětlujeme, že nemá zanechávat "poklady" po bytě, je daleko taktičtější nabídnout jí záchůdek například v předsíni, než ji pokaždé vykázat ven. Můžeme pořídit kočičí záchůdek v obchodě s chovatelskými potřebami, nebo použít jakoukoliv stabilní plastovou vaničku s vyššími okraji (aby kočka nevyhazovala náplň ven). Doba bedniček s pískem, které se k tomuto účelu používaly, již dávno minula - v obchodech je široký sortiment speciálních steliv pro kočky, která absorbují vlhkost i pachy. Kočky mají silný pud své exkrementy zahrabávat, proto
většinou rychle dají přednost záchůdku před jinými částmi bytu. K uklízení záchůdku budeme potřebovat také lopatku (používáme-li tzv. hrudkující stelivo, oceníme speciální lopatku s otvory, která zachytí hrudky s výkaly, zatímco čistý substrát propadne dolů).

Dále budeme potřebovat dvě misky (na potravu a na vodu), prostředky proti vnějším parazitům (poradíme se s veterinářem nebo v lékárně; stejně jako u psa nesmíme více přípravků kombinovat) a hračky. Každá kočka ocení nejen drahé hračky z obchodů pro zvířata, ale například také papírového "motýlka" uvázaného na provázku, klubíčko vlny, pingpongový míček apod.

V literatuře se někdy doporučuje dávat kočkám obojek se jménem a adresou majitele - pro případ, že by se zvíře ztratilo. Na obojku se však kočka lehce uškrtí, pokud se zachytí za větev. K identifikaci zvířete je jednoznačně lepší mikročip.

Zejména pro kočky, které nemají přístup ven, je nutné škrábadlo. Samotným pořízením této pomůcky však ještě není zaručeno, že kočka nedá přednost broušení drápků o nábytek. Zpočátku je většinou nutné na ni nepřetržitě dohlížet a při každém pokusu o broušení drápků na nevhodném místě ji opřít tlapkami o škrábadlo.

Strava má být pestrá co do složení i konzistence - proto kombinujeme měkké i suché krmivo. Kočka, která nemá přístup ven, potřebuje krmivo s vlákninou (na trhu je již řada druhů) nebo misku s trávou. Stravu doplňujeme také syrovým masem, které je nutné na několik dní přemrazit, abychom předešli nákaze toxoplasmózou. Syrové maso je nejlepší předkládat kočce po kouscích velikosti myši a nechat ji, aby si s ním mohla hrát. Jestliže chceme kočce připravovat veškerou stravu sami, je opět nutná konzultace s veterinářem. Přestože kočky poměrně málo pijí, musí mít stále přístup k čerstvé pitné vodě (nestačí jen mléko, ostatně některé kočky mívají po kravském mléku průjem).

Každodenní péče zahrnuje především krmení a výměnu vody. Koťata vyžadují krmení přibližně 4-5x denně; od věku šesti měsíců krmíme 2-3x denně. Každý den kontrolujeme kočičí záchod a odstraňujemě výkaly, případně i s částí substrátu. Nejméně jednou až dvakrát týdně (záleží na druhu steliva) vyměníme veškerý substrát, celý záchod vymyjeme a vydezinfikujeme např. ředěným octem.

Kočku nekoupeme - jedinou výjimkou je příprava na výstavu. Také uši nemusíme čistit, jestliže jsou zdravé. Případný výtok z očí otíráme čistým vlhkým hadříkem. Některá vyšlechtěná plemena, například perské kočky, vyžadují v tomto směru mnohem častější péči. Stejně jako u psů kontrolujeme alespoň jednou měsíčně chrup a případné problémy (zánět dásní, zubní kámen) konzultujeme s veterinářem. Kočka, která si může dostatečně obrušovat drápky, nepotřebuje zastřihávání. Jestliže kočce drápky přerůstají, pořídíme speciální kleštičky a necháme si zkrácení předvést u veterináře. Většinou stačí zastřihávání jednou za 2-3 měsíce.

Přestože je kočka větší individualista než pes, bude potřebovat naši společnost. Měli bychom se jí věnovat každý den, a to při společné hře i při odpočinku. Zejména u dlouhosrstých plemen slouží k udržování přátelského pouta také česání (denně, u polodlouhosrstých několikrát týdně).

Výchova kočky se samozřejmě nedá srovnat s výchovou a výcvikem psa. Kočka je schopná leccos se naučit, ale když sama nechce, nepředvádí se. Můžeme jí ukázat, kde má místo na spaní a kde toaletu, často si ale sama vybere jiné místo. Pokud je to jen trochu možné, je lepší jejímu přání vyhovět. Kočka by měla umět přiběhnout na zavolání a také vědět, kam nesmí lézt (např. na stůl, do dětského kočárku, do postele...) a co nemá dělat (trhat záclony, škrábat nábytek apod.). Ve srovnání se psem je u většiny koček potřeba ještě větší důslednosti a trpělivosti, aby dodržovaly určitá pravidla.

Jestliže nepořizujeme kočku do chovu, měli bychom uvažovat o možnosti kastrace. Kdo se naopak těší na koťátka, měl by vědět, že kočka může každý rok porodit přibližně 16 koťat i více. Kromě toho, především kocouři se v době říje hodně toulají (mohou být pryč až tři týdny, často se vracejí vyhublí a jinak "zubožení") a pokud jsou doma, mohou své okolí značkovat pro nás dosti nepříjemným zápachem.

Hormonální preparáty zamezující početí nejsou bezpečným dlouhodobým řešením, protože - stejně jako u psů - představují vážné zdravotní riziko.

Koťátko je nejlepší odebírat od kočky teprve ve 13 týdnech, aby ho matka mohla naučit čistotnosti a samostatnosti. K novému majiteli by mělo putovat odčervené a očkované, s očkovacím průkazem. U čistokrevných koček je samozřejmostí kupní smlouva a průkaz původu. Riskantní je kupovat čistokrevné kočky tzv. "bez papírů". Podobně jako u psů se jedná o potomky rodičů, kteří byli z exteriérových nebo zdravotních důvodů vyřazeni z chovu. Abychom koťátko mohli dobře adaptovat v novém prostředí, je dobré požádat původního majitele o vzorek krmiva a nějaký předmět z původního pelíšku (oblíbenou hračku, hadřík, polštářek apod.). Jakmile si koťátko pořídíme, konzultujeme s veterinářem očkovací schéma a objednáme se na první prohlídku.

Záleží na vkusu a možnostech každého, zda dá přednost čistokrevné kočce, nebo "obyčejné" domácí kočce. Kritéria pro rozhodování jsou podobná, jako u psů; náročnější péči vyžadují zejména dlouhosrstá plemena. Je třeba informovat se i o dalších rozdílech - například siamské a orientální kočky jsou čilejší a hlasitější, naopak britské jsou trochu klidnější. Vybírat můžeme z mnoha atlasů plemen koček a také na výstavách, kterých se v ČR koná přibližně 30 do roka.