Chov obojživelníků je na pomezí mezi teraristikou a akvaristikou. Některým stačí miska s vodou v teráriu, jiní potřebují akvaterárium. Existují i druhy, které se celoročně chovají pouze v akváriu. Nebudeme zde rozebírat základní typy terárií a nezbytné vybavení, které jsme popsali už v části o plazech, ani postup pro zakládání akvária, kterému se podrobněji věnujeme v části o rybách. Zde pouze vysvětlíme a zdůrazníme, co je pro obojživelníky zvláště důležité, nebo v čem se jejich nároky liší.

Co se týče zařízení "souše", odpovídá většinou tropickému nebo polosuchému teráriu, nebo tvoří přechod mezi těmito typy. Narozdíl od plazů obojživelníkům nevadí, když voda prosakuje do substrátu. Ani ve vlhkých teráriích však nemá být substrát vyloženě mokrý (nesmí "čvachtat") a vzduch nesmí být "zatuchlý" - to znamená, že i zde je nutností dobré odvětrání. Substrát většinou tvoří mech, který musíme pravidelně vlhčit, úkryty budujeme z kamení a kůry. U druhů, které šplhají (zejména rosničky), patří do terária také větve a rostliny s tužšími listy. V teráriu však nesmí být nic ostrého, o co by se zvířata mohla poranit.

Pro pozemní druhy pořizujeme většinou kvádrové terárium, které je položené na délku. Naopak pro stromové druhy žab se hodí tzv. "skříňové" terárium, které je rovněž tvaru kvádru, ale postavené na výšku a bohatě vertikálně rozčleněné (větvemi, rostlinami). Rostliny v teráriu jsou pro většinu obojživelníků velmi důležité k udržení vlhkosti, ale i jako úkryt. Mnoho druhů je nutně potřebuje také ke kladení vajíček. Důležité je vybrat správné druhy rostlin, které budou v daném typu terária prospívat, nemohou zvířata poranit a nebudou vylučovat do prostředí toxické látky.

Akvaterárium může být konstrukčně podobné jako u některých plazů, ale zařízení vodní nádrže je většinou podstatně bohatší. Pro budování nádrže a údržbu tedy platí spíše akvaristické zásady. Pokud však budujeme bazének bez substrátu, je výhodné, když má spodní výpust vody, stejně jako u plazů.

Vodní nádrže vyhříváme topným zařízením s termostatem, které se běžně používá pro akvaristiku. K vytápění terária se používají buďto žárovky a/nebo infrazářiče umístěné vně nádrže, případně také topné desky a kabely, které se dávají dovnitř - musí však být odborně instalovány, aby zvířatům neublížily. Zároveň nesmí být příliš silné, jinak mohou obojživelníky doslova "usušit".

Obojživelníci jsou studenokrevná zvířata, proto jim musíme umožnit, aby se v teráriu mohli ohřát nebo ochladit podle potřeby. Ještě více než jiná zvířata jsou obojživelníci choulostiví na přehřátí, což musíme zohlednit i při výběru místa pro ubikaci. Některým druhům stačí pokojová teplota - to znamená, že v normálně vytopeném bytě nemusíme terárium vyhřívat vůbec.
Při pořizování konkrétního druhu s předstihem zjistíme stejné údaje, jako u plazů (údaje pro vybrané druhy uvádíme v sekci Infobanka).

Řada druhů potřebuje zimování, které můžeme zpočátku 1-2 sezóny vynechat, než získáme potřebné zkušenosti s chovem. Pokud se však zvíře "zazimuje samo", nebudeme mu v tom bránit (viz část Plazi > Zimování).

Vodní obojživelníky a jejich vývojová stadia krmíme např. nitěnkami, roupicemi, žížalami, perloočkami, larvami komárů a pakomárů Při nedostatku živého krmiva můžeme podávat proužky libového hovězího masa, není to však vhodné krmivo natrvalo. Pokud je to možné, je nejlepší krmit z pinzety. Předejdeme tím hromadění většího množství zbytků potravy na dně, ale také tahanicím mezi zvířaty a případnému poranění.

Nejpracnější je krmení malých larev, především proto, že musíme mít denně k dispozici dostatek potravy vhodné
velikosti

Na souši krmíme hlavně cvrčky, šváby, moučnými červy, mouchami a octomilkami. Některé větší druhy žab ochotně loví i mláďata myší. Živou potravu obvykle vypouštíme volně do terária. Jsou-li zvířata ochotna přijímat krmení z pinzety, je to opět výhodnější způsob.

Obecně jsou obojživelníci dost "žravá" zvířátka, která potřebují potravu několikrát týdně, menší druhy i denně. Nezbytné je podávání vitaminových a minerálních přípravků. Dostanou se běžně koupit ve formě tablet, prášku i roztoku.

Protože rozmnožování obojživelníků je dost náročné (zejména péče o larvy), měl by si začátečník pořídit nejlépe jedno dospělé zvíře nebo "odrostlé" mládě, které již nevyžaduje speciální péči. Po konzultaci se zkušeným chovatelem je pak možné sestavit pár nebo skupinu. Pokud se nám podaří obojživelníky úspěšně rozmnožit, musíme počítat s každodenní péčí o desítky až stovky mláďat a následným odbytem.

Většina obojživelníků je dlouhověká a v zajetí se běžně dožívá více než 15 let.