Tato kapitola se týká zvířátek z čeledi křečkovitých (Cricetidae). Snad každý zná našeho divokého křečka polního (Cricetus cricetus), který se však pro chov doma v žádném případě nehodí (ostatně, zakazuje to i zákon). Zato jeho blízký příbuzný, křeček zlatý, patří k nejznámějším domácím mazlíčkům. Přesto je vhodný spíše pro mírně pokročilé chovatele. Naopak i začátečníkům můžeme doporučit křečíky a pískomily.

Křeček zlatý (Mesocricetus auratus - 1) má některé nevýhody a speciální nároky, se kterými musíme předem počítat. Především je spíše samotářský. Chceme-li ho ochočit, musíme dobře znát jeho přirozené chování a postupovat pomalu a trpělivě. Není proto nejvhodnější například k malým dětem.

V přírodě má křeček převážně noční aktivitu. V zajetí se sice dokáže přizpůsobit našemu režimu dne, vyžaduje to však neobyčejně citlivý přístup.

Ideální je poradit se o této otázce se zkušeným chovatelem, samozřejmě ještě předtím, než si křečka pořídíme.

Ochočený křeček může být velmi přátelský a z kontaktu s člověkem bude mít radost. Pokud však nebudeme respektovat určitá pravidla chování k tomuto zvířátku (viz též box "Jak zacházet s křečkem"), pak namísto roztomilého kamaráda budeme mít vzteklého, kousavého a také nešťastného spolubydlícího. Musíme se připravit také na to, že jde o krátkověký druh a ve stáří (to je již okolo druhého roku!) může být hodně samotářský až nevrlý, ale také nemocný.

Pokud chceme mít křečka ochočeného, je samozřejmě nejlepší věnovat se mu každý den a trpělivě ho přivykat na kontakt s člověkem. Komu se líbí dlouhosrsté formy, musí vzít v úvahu i to, že kromě běžné péče potřebují pravidelné česání (několikrát týdně).

Zlatého křečka chováme zásadně při pokojové teplotě. V nevytopené místnosti se mu nedaří dobře, což se projeví přinejmenším tak, že často upadá do zimního spánku. Potřebuje velkou klec (nebo terárium), nejlépe s několika patry ochozů a prolézaček.

Prostor ubikace musí být zaplněný a rozčleněný, jinak zůstane velká část nevyužita a křeček bude chodit jen podél stěn - jinde se totiž bude bát.

Ještě více než u jiných hlodavců proto budeme potřebovat různé prolézačky, šplhadla a jiné vhodné hračky (vše samozřejmě z nejedovatých materiálů). Tím také zabezpečíme křečkovi dostatek pohybu, který je pro něj velmi důležitý. I zde však předpokládáme, že zvíře nebude v ubikaci trávit veškerý svůj čas. Kromě obvyklého vybavení ubikace potřebuje křeček větší množství sena nebo slámy na stavbu hnízda.

Při krmení musíme vzít v úvahu, že si křečci rádi dělají zásoby. Budou proto potřebovat dostatek trvanlivé potravy, kterou nebudeme vyměňovat, a k tomu pravidelně jen malé dávky potravy, která se rychleji kazí. Krmení se skládá hlavně ze semen, obilí, čerstvého ovoce a zeleniny, nezávadného zeleného krmení, sena, tvrdého pečiva, vařeného masa (vhodné jsou i granule nebo konzervy pro kočky), tvarohu, vařených vajec, moučných červů apod. Tučná semena, ořechy a jinou kaloricky bohatou potravu zařazujeme do jídelníčku jen výjimečně (např. jeden kus jednou týdně) jako pamlsek.

Křečkům bude vyhovovat, když je budeme chovat samostatně a připouštět jen na rozmnožování, pokud je samozřejmě množit chceme. Je třeba počítat s tím, že se množí velmi rychle, přičemž pohlavní aktivita začíná už ve třech týdnech.

Křečíci (různé druhy rodu Phodopus) jsou - narozdíl od křečků - poměrně snášenliví, proto se dají chovat nejen v párech, ale i ve skupinkách. Obtížné a riskantní je však vypouštění nového jedince do již ustálené skupiny. Proto se na počátku rozhodneme, zda chceme chovat jedno nebo více zvířat. Jestliže chceme skupinku, pořídíme všechna zvířata najednou.

Pokud máme jedno zvíře a teprve po čase uvažujeme o zvětšení chovu, poradíme se o přesném postupu s odborníkem nebo zkušeným chovatelem. Nikdy neexperimentujeme, riskovali bychom zdraví i život zvířat.

Předností křečíků je i celodenní aktivita a mnohem menší zápach než u křečků. Pro začínající chovatele a zejména pro rodiny s malými dětmi jsou podstatně vhodnější než zlatí křečci.

Nároky na výbavu a členění terária jsou velmi podobné jako u křečků. Terárium by však mělo být ještě o něco větší - křečíci jsou sice malí, ale velmi pohybliví. Co se týče umístění ubikace, musíme se předem rozhodnout pro celoroční "teplý" nebo "studený" chov. V prvním případě můžeme mít zvířata stále v bytě při pokojové teplotě, což může být atraktivnější zejména pro děti. Druhá varianta (např. celoroční chov na balkóně) umožňuje pozorovat přelínání do krásné zimní srsti. Křečíci neupadají do zimního spánku. Pokud budou mít dostatek materiálu na hnízdo, přežijí i dvacetistupňové mrazy a mohou být dokonce zdravější než křečíci chovaní v bytě.

Krmení je velmi podobné jako u ostatních běžně chovaných hlodavců (viz například kapitola o myších), narozdíl od nich však křečíci nepotřebují tolik trávy a sena. Výměna podestýlky a kompletní čištění ubikace postačí jednou za 10 až 14 dní. Denně nebo obden je však potřeba čistit "záchůdek", který křečíci většinou dodržují v jednom místě ubikace. Pokud chováme jen jedno zvíře, musíme mu denně dělat společnost, jinak bude velmi trpět nedostatkem sociálních kontaktů.

Křečíky můžeme chovat v páru i ve skupince. Pohromadě mohou být například dv a samci nebo několik samic. Ve smíšené skupině by naopak měl být jen jeden samec a dvě až pět samic. Pokud se rozhodneme pro odchov, musíme předem počítat s tím, že okolo dvou měsíců věku začne v rodině křečíků pozvolna narůstat agresivita a bude nutné oddělit mláďata od rodičů. Tuto situaci včas rozpozná i nezkušený chovatel - není třeba se obávat, že si křečíci začnou ze dne na den vážně ubližovat. Stejně jako křečci jsou krátkověcí, dožívají se jen 2 - 3 let.

Nejčastěji chovaným druhem je křečík džungarský (Phodopus sungorus). Dá se velmi dobře ochočit, stejně jako další běžně chovaný druh křečík Campbellův (Phodopus campbelli). O něco plašší, ale také velmi oblíbený je
křečík Roborovského (Phodopus roborovskii). Všechny uvedené druhy pocházejí z Asie.

Výhodou pískomilů je opět celodenní aktivita a - při správné péči - téměř zanedbatelný zápach. Potřebují dostatek pohybu. Pro 1-2 zvířata proto budeme potřebovat terárium o rozměrech přibližně 80 x 40 x výška 30 cm u menších druhů, u větších druhů (zejména pískomil hedvábný a Shawův) alespoň 100 x 60 x výška 60 cm. Ostatní nároky jsou podobné jako u křečíků, navíc však potřebují misku s pískem pro písečné koupele. Stačí jim pečlivě propraný jemný říční písek bez kamínků, vhodný je však i tzv. "písek pro činčily", běžně dostupný v obchodech. Písečnou koupel měníme alespoň jednou za měsíc. Rovněž jako podestýlka se dobře hodí vyšší vrstva písku, ale ještě lepší je hrudkující stelivo pro kočky, které lze snáze udržet čisté.

Pískomilové nejsou tak snášenliví jako křečíci, proto je vhodné pořídit si pro začátek jen jedno zvířátko a pečovat o to, aby se nenudilo. Pokud jich chceme chovat více, je nejlepší nechat si poradit od zkušenějšího chovatele. Poměrně osvědčeným řešením je pár sestavený již v mládí. Pískomilové žijí o něco déle než křečci a křečíci; v zajetí běžně dosahují věku 5-7 let.

Nejčastěji se chová pískomil mongolský (Meriones unguiculatus), který je znám v řadě barevných variet. Dalšími chovatelsky běžnějšími druhy jsou např. pískomil Shawův (Rhombomys shawii), pískomil hedvábný (Meriones crassus), z menších druhů pak pískomil saharský (Gerbillus gerbillus) a pískomil křečkovitý čili kyjochvost (Pachyuromys duprasi).

(1) Protože pochází ze Sýrie, můžeme se setkat také s názvem křeček syrský.