úvod • velcí papoušci • korela • andulka • neofémy • rosely • papoušek zpěvavý • kakariki • papoušíci=agapornisové • papoušíčci

Přehlídku ptáků začínáme papoušky (řád Psittaciformes). Nabídka na trhu je opravdu veliká. Dostupnost však nijak nesouvisí s tím, zda je konkrétní pták vhodný pro začínající chovatele (což ostatně platí i pro jiná zvířata). Snadno se může stát, že si vybereme atraktivní druh papouška (velký, pestrobarevný, ochočený, mluvící atd.), o kterého se nebudeme umět postarat. Zatímco my zaplatíme svou chybu nejčastěji jen "vyhozenými" penězi, případně "nervy" či nepořádkem v bytě, může papoušek na naši nerozvážnost doplatit velkým utrpením a nakonec i svým životem.

Při správné péči se papoušci dožívají poměrně vysokého věku. Například andulky žijí v průměru 12-15 let, korely 20 let a někteří velcí papoušci se běžně dožívají více než 50 let.

Všichni papoušci kromě andulky, korely a papoušíka růžohrdlého jsou na seznamech CITES. Většina z nich patří podle nařízení EU do přílohy B a na území ČR se neregistrují (s výjimkou amazoňanů, arů a žaků). V textu dále upozorňujeme pouze na druhy, které podléhají registraci.

Velcí papoušci (1) patří k těm, které by si začátečník pořizovat neměl. Jsou velmi drazí (běžně stojí přes 10 tisíc korun), mají značné nároky na prostor a někteří dělají velký hluk. Pozorujeme-li takového ptáka například v ZOO, často si neuvědomíme, že zvuky, které nám po dobu patnácti minut připadají zajímavé a roztomilé, může pták vydávat po většinu dne. Zkusme si představit, že při této zvukové kulise budeme chtít relaxovat po návratu z práce, sledovat televizi nebo konverzovat s přáteli. A uvažme i to, zda hluk nebude obtěžovat naše sousedy.

Nehledě na to velcí papoušci - s výjimkou amazoňana modročelého a rodu Cacatua - podléhají registraci CITES. Někteří (2) patří rovněž mezi nebezpečné druhy zvířat.

Za velké papoušky se obvykle považují tyto rody a druhy:

• ara (největší papoušci na světě - rody Ara, Anodorhynchus, Cyanopsitta);
• arara (Rhynchopsitta);
• amazoňan (Amazona);
• žako neboli papoušek šedý (Psittacus erithacus);
• kakadu (rody Cacatua, Calyptorhynchus, Eolophus, Probosciger)

Donedávna se k velkým papouškům řadili také:

• aratinga (Aratinga);
• lori (Lori);
• mníšek šedý (Myiopsitta monachus), někdy uváděn také pod českým jménem papoušek mniší;
• alexandr (rod Psittacula).

V současné době se tyto druhy většinou uvádějí mezi středně velkými papoušky. Přesto pro ně platí vše, co jsme k velkým papouškům uvedli. Kromě alexandrů podléhají na území ČR také registraci CITES.

Kdo nemá s chovem ptáků žádné zkušenosti, ale přesto touží po větším papouškovi, může si pořídit korelu chocholatou (Nymphicus hollandicus). Tento středně velký (přibližně 32 cm dlouhý) australský papoušek je mezi chovateli velmi populární nejen díky nízké pořizovací ceně a relativní nenáročnosti, ale také díky řadě vyšlechtěných barevných mutací (např. bílá, perličková, skořicová, "straka" aj.). Vydává relativně snesitelné pískavé zvuky. Chováme-li ochočenou korelu samotnou, můžeme ji naučit "mluvit" a pískat různé melodie. Samečci jsou v tomto ohledu o něco talentovanější.

Korela potřebuje velkou klec nebo ještě lépe voliéru, v níž může být i celoročně venku. Bez problémů lze chovat jednotlivce nebo pár, dobře se snáší i s jinými druhy ptáků (např. andulkami). Kvůli agresivitě se však nedoporučuje chovat několik párů korel pohromadě.

Papoušek vlnkovaný neboli andulka (Melopsittacus undulatus) je dalším typicky začátečnickým druhem. To se ovšem týká "obyčejných" andulek - narozdíl od těch "výstavních", jejichž chov je naopak velmi náročný.

Andulky jsou poměrně mírné nejen vůči sobě navzájem, ale i vůči řadě jiných druhů ptáků. Většině lidí připadají příjemné či alespoň dobře snesitelné i jejich hlasové projevy. Pokud chceme mít "mluvící" andulku, musíme chovat jen jednoho ochočeného ptáka (viz část Co je to ochočený pták), nejlépe samečka. Pro andulky samotné je však lepší chov v páru nebo ve skupině, protože jsou velmi společenské a v australské přírodě, odkud pocházejí, žijí ve velkých hejnech. Můžeme začít pořízením jedné andulky a postupně chov rozšiřovat (viz část Od jednotlivce k hejnu).
Andulky můžeme chovat v kleci (jedinou ochočenou andulku pouštíme na výlety po bytě), v pokojové nebo venkovní voliéře. Stejně jako korely mohou být venku i přes zimu.

Velmi oblíbené jsou také neofémy (rod Neophema), které pocházejí z Austrálie, některé druhy i z Tasmánie. Dobře se hodí pro chov v bytě, jsou poměrně tiché a oproti jiným papouškům tolik neničí vybavení ubikací. Často se chovají v kleci, ale lépe se budou cítit ve voliéře. Od jara do podzimu mohou být venku, musíme je však dobře chránit před vlhkem. Ptákům zvyklým na pobyt venku postačí na zimu suchá nevytápěná místnost. (Některé druhy dobře snášejí i evropskou zimu ve venkovních podmínkách, začátečník by však raději neměl riskovat.)

Neofémy můžeme chovat jednotlivě i v páru. Kvůli vzájemné agresivitě však nikdy nechováme několik párů neofém společně (přestože se to někdy v literatuře chybně doporučuje).

Neoféma Bourkova (Neophema bourkii) sice nevyniká pestrými barvami, ale řadou výhodných vlastností pro domácí chov. Je nenáročná a klidná, má příjemný hlas a neničí vybavení ubikace - ve voliéře může mít dokonce i živé rostliny.

Z pestřejších druhů se obvykle chová neoféma tyrkysová (Neophema pulchella), n. ozdobná (N. elegans) a také n. modrohlavá (N. splendida), která je však mimořádně choulostivá na vlhké studené počasí.

Rosely (australský rod Platycercus) jsou ptáci pro zkušenější chovatele. Základní pravidlo pro jejich chov je, že nepatří do klece, ale do zahradní voliéry, kde mohou být celoročně. Voliéra by měla umožnit ptákovi proletět se minimálně na vzdálenost tří metrů. Problematická je především jejich adaptace na nové prostředí, kde se většinou bojí a "jančí". Protože jsou velmi nesnášenlivé, nikdy nedáváme do klece více než jeden pár.

Velmi podobné nároky jako rosely má papoušek zpěvavý (Psephotus haematonotus). Narozdíl od nich je menší (okolo 25 cm) a při seznamování s novým prostředím není tak "divoký". Jak napovídá jeho název, má příjemný hlas, který lze popsat jako švitoření. Je to jeden z nejhojněji chovaných papoušků. Ideální je celoroční chov v zahradní, případně i v pokojové voliéře. V menší ubikaci lze chovat jen jednoho ochočeného samečka, denně mu však musíme dát možnost proletět se po bytě. Od tohoto druhu byla vyšlechtěna řada krásných barevných mutací, včetně modré.

Velké oblibě mezi chovateli se těší kakariki (novozélandští papoušci rodu Cyanoramphus). Jejich hlas, co do síly celkem snesitelný, připomíná kozí mečení - proto se můžeme setkat i se slangovým pojmenováním papoušci kozí. Jsou velmi snášenliví, lze je tudíž chovat jednotlivě, v páru i ve skupině. I neochočení ptáci si snadno zvykají na přítomnost člověka; uměle odchovaní se naučí opakovat lidská slova. Jejich zvláštností je, že jsou hodně pohybliví, přičemž spíše běhají než létají - při pohybu vypadají spíše jako opeřené myši. Jejich "rtuťovitý" způsob života vyžaduje větší klec nebo voliéru (důležitá je především délka, která by měla být alespoň 1,5 m). Ve venkovní voliéře mohou být po celý rok. Velmi rádi se koupou, potřebují proto větší misku s vodou.

Běžně se chová kakariki žlutočelý (Cyanoramphus auriceps) a kakariki rudočelý C. novaezelandiae). Druhý z nich je v příloze CITES I/A, přesto se však v ČR v současné době neregistruje.

Jako poslední z papoušků zmíníme dvě skupiny, které se podobají droboučkou postavou a českým názvem, ale pocházejí z různých končin světa a nejsou si navzájem příbuzní. Zatímco papoušíci jsou domovem v Africe či na přilehlém Madagaskaru, papoušíčci byli dovezeni z Jižní Ameriky.

Papoušíci (rod Agapornis, v poslední době se jim i česky běžně říká agapornisové) nejsou o mnoho větší než vrabci. Upoutají nás pěkným zeleným nebo červeným zbarvením a bohužel také častým a pronikavým křikem, který je snad jedinou větší nevýhodou této skupiny. Protože jsou velmi choulostiví na namrzání nohou, mohou být venku jen po teplejší část roku; v zimě jim však postačí nevytápěná místnost. Dají se chovat jednotlivě nebo v páru; ve větší voliéře i ve skupině.

Nejčastěji se chová papoušík růžohrdlý (Agapornis roseicollis), který není na seznamech CITES.
K dalším běžně chovaným druhům patří papoušík Fischerův (A. fischeri) a p. škraboškový (A. personata).

Papoušíčci (rod Forpus) jsou vedle andulek pravděpodobně nejvhodnějšími papoušky do malých městských bytů. Oproti agapornisům jsou velmi tiší a mají i menší nároky na prostor. Nehýří sice pestrými barvami (jsou vybarveni především v různých odstínech zelené), přesto se na ně většina lidí s potěšením dívá. Jednoduše řečeno - jsou roztomilí. V kleci chováme jednoho ptáka nebo nanejvýš jeden pár; v době hnízdění se totiž příslušníci různých párů mohou napadat. Odchov mláďat je však poměrně náročný, může činit problémy i zkušenějším chovatelům.

Často se chová například papoušíček modrohřbetý (Forpus xanthopterygius), p. vrabčí (F. passerinus) a p. šedokřídlý (Forpus coelestis).

(1) Nejedná se o zoologickou kategorii, která by sdružovala blízce příbuzné druhy. Je to označení, které používají především chovatelé z praktických důvodů

(2) Vyhláška č. 75/1996 Sb. jmenuje jako nebezpečná zvířata rody Ara, Anodorhynchus, Calyptorhynchus a Probosciger.