Zejména děti, které hledají zvířecího kamaráda "na mazlení", si mohou z této skupiny velmi dobře vybrat, pokud se ovšem myšce hodlají opravdu denně věnovat. Laboratorní myši nebo laboratorní potkani jsou přímo vyšlechtěni na kontakt s člověkem, mírné a krotké chování. Nevadí jim hlazení a mazlení, často je naopak sami vyhledávají. Potkana můžeme dokonce naučit přiběhnout na zavolání. Tyto přednosti mají samozřejmě také svůj rub: pokud myšce neposkytneme společnost člověka nebo ostatních příslušníků jejího druhu, bude velmi trpět, může onemocnět i zemřít. Někomu bohužel připadá nepochopitelné, že by si měl s myškou denně hrát, podobně jako třeba se psem. Na druhou stranu, pro některé děti je příjemnou samozřejmostí, že si "spolu" s myškou čtou nebo píšou úkoly, berou ji s sebou ven a s nadšením pro ni vyrábějí stále nové a důmyslnější prolézačky.

Myšovití hlodavci jsou poměrně nenároční na potravu i prostor, což je velká výhoda nejen pro začínající chovatele. Nevýhodou většiny druhů je pochopitelná záliba v hryzání téměř všeho, co je v dosahu, a nepříjemný zápach. Kdo opravdu nesnáší myší pach, měl by se zaměřit na některé méně páchnoucí druhy (viz přehled druhů na konci této stránky), případně se poohlédnout po úplně jiném domácím mazlíčkovi.

Příliš časté čištění ubikací ani úzkostlivá hygiena problém zápachu stoprocentně neřeší a zvířatům neprospívá, naopak je spíše stresuje. Když myši necítí svůj pach, mají pocit, že jsou v cizím prostředí, což je nutí stále znovu značkovat teritorium.

Všechny druhy myší jsou krátkověké. V zajetí se běžně se dožívají 2-3, výjimečně 4-5 let. Jednu myšku proto můžeme pořídit i malému dítěti, jehož chovatelské nadšení možná za několik let zcela vyprchá. Na druhou stranu je třeba počítat s tím, že dítě bude poměrně brzy konfrontováno se smrtí svého zvířecího kamaráda. Musíme se připravit i na to, že myši (stejně jako někteří další drobní hlodavci) v zajetí ke konci života často trpí nádory. Dožívají se totiž vysokého věku a s ním i stařeckých nemocí. V přírodě by se daleko dříve staly obětí predátorů, případně by zahynuly hladem či vyčerpáním.

Postarat se myším o správné ubytování není příliš náročné z praktického ani finančního hlediska. Předem však musíme uvážit, zda máme pro ubikaci vhodné místo, případně zda jsme ochotni jej vytvořit. Nedoporučuje se chovat myši v ložnici, a to nejen kvůli zápachu, který bývá výraznější u samců. Řada druhů má noční nebo celodenní aktivitu, proto nás mohou rušit i hlukem.

Myši můžeme chovat v dobře odvětrané nádrži i v kleci. Vybavení odpovídá obecným zásadám popsaným výše. Jestliže chceme chovat skupinku myší, budeme potřebovat nejméně tolik úkrytů, kolik je v chovu samic.

Většina druhů myší potřebuje co nejpestřejší stravu, s mírnou převahou rostlinné složky. Kombinujeme různé druhy zrní (slunečnici, proso, loupaný oves, ovesné vločky, ječmen, pšenici...), tvaroh a maso (např. moučné červy a cvrčky, postačí však i kousky vařeného masa bez soli nebo konzerva pro kočky), ovoce a zeleninu (jablka, mrkev, petržel, salátové okurky...), zelené krmení (trávu, pampelišky, hlávkový salát, kedlubnové listy...), seno (především v zimě), nesolené tvrdé pečivo a průmyslově vyráběné směsi včetně vitamínů.

I když se hodláme zvířátku hodně věnovat, pravdou je, že všechny druhy myší budou nejspokojenější
v páru nebo ve skupince. Pokud nechceme odchovávat mláďata, můžeme sestavit skupinku pouze ze samic, případně chovat jen dva samce.

Pak by ovšem samice neměly být ani v jiném teráriu v místnosti - samci by je cítili a mohli by být zbytečně neklidní a agresivní.

Počítáme-li s rozmnožováním, musíme počítat doslova: například myš domácí může mít mláďata až 14 x do roka, přičemž v jednom vrhu může být i 15 mláďat!

V obchodech se zvířaty i u soukromých chovatelů je velký výběr různých druhů myší.
Pro nás i pro zvířata bude rozhodně lepší, když dáme přednost domestikovaným druhům a liniím vyšlechtěným na kontakt s člověkem.

Bílá laboratorní myš (Mus musculus var. alba) pochází z myši domácí (Mus musculus ).

Druh vytváří i v přírodě pestrou škálu forem s odlišnou velikostí a zbarvením. Byla popsána řada poddruhů, z nichž některé jsou v novějších systematických pracích oddělovány jako samostatné druhy - například myš západoevropská
(Mus domesticus), která se vyskytuje mj. v nejzápadnějším cípu naší republiky.

Existuje řada vyšlechtěných linií lišících se barvou, délkou srsti i jinými vlastnostmi. Ne všechny jsou však pro chov stejně vhodné.

Z barevných odchylek jsou známé např. aguti, stříbrná saténová, skořicová saténová, šedobílá strakatá či siamská. Dále existují mutace dlouhosrsté, kudrnaté a dokonce bezsrsté. Bezsrsté mutace myší, tzv. "hairless" a "nu-nu" jsou vnímavější k virovým i bakteriálním nákazám a vyžadují vyšší teplotu (okolo 28°C), proto se jim raději vyhneme.

Velmi známá je také mutace zvaná japonská tanečnice. Vyznačuje se menším vzrůstem a černobílým zbarvením, ale hlavně krouživými pohyby při chůzi, které vypadají jako tanec. Bohužel se nejedná o rozvernou hru (jak se řada lidí domnívá), ale o vrozené onemocnění rovnovážného ústrojí. Tato vada způsobuje, že myš nedokáže koordinovat pohyby, celkově hůře se orientuje v prostoru a nedokáže se například napít z automatické napáječky ani najíst z krmítka. I když myš tanečnice vypadá na první pohled zajímavě, její chov je z etického (ale i z praktického) hlediska problematický, proto jej nelze doporučit. Nic na tom nemění ani skutečnost, že se chová již přes dva tisíce let.

Bílý laboratorní potkan (Rattus norvegicus var. alba) je přímým potomkem divokých potkanů (Rattus norvegicus). Lidově je často nesprávně označován jako "krysa". Původně se chovala pouze bílá (albinotická) forma, dnes však existuje řada plemen různého zbarvení i kvality srsti. Jedním z nejoblíbenějších je tzv. kapucín (hooded) s tmavou "kápí" na přední části těla.

Jako laboratorní zvíře i domácí mazlíček se dnes běžně chová také krysa malá, v chovatelském žargonu známá spíše pod názvem "mastomyš" (odvozeno od latinského jména Mastomys coucha). Její výhodou je mnohem menší zápach než u výše zmíněných druhů. Při výběru však musíme být pozorní. Existují totiž dvě dědičně fixované linie, které můžeme označit jako "klidnou" a "kousavou". Snaha ochočit "kousavé" mastomyši je utrpením z hlediska chovatele i zvířat. Jak je od sebe rozeznat? Zatímco "kousavé" mastomyši před člověkem vždy zbrkle prchají a při pokusu o kontakt se odhodlaně brání, "klidné" by nás neměly kousnout, ani když ještě nejsou ochočené. Při koupi proto požádáme, zda si zvířátka smíme pohladit, případně si je necháme "předvést".

Z dalších běžně chovaných, avšak exotičtějších druhů jmenujme alespoň myš nilskou (Arvicanthis niloticus), myš zebrovanou (Lemniscomys barbarus), myš páskovanou (Lemniscomys striatus) a myš bodlinatou (Acomys cahirinus). Do chovu uvedených druhů myší se může pustit ten, kdo dokáže přijmout jednu zvláštnost v jejich chování: neobyčejně dobře skáčou a jsou v tomto ohledu naprosto nevypočitatelné. Naprosto klidné zvířátko najednou bez zjevné příčiny vyskočí jako čertík z krabičky a v následující vteřině ho hledáme pod postelí nebo za skříní. Není to projev stresu nebo životní nepohody zvířat, nemá ani smysl snažit se je "lépe ochočit", "zklidnit" nebo prostě "převychovat". Rozhodně je však dobré pořídit jim větší a vyšší terárium, ve kterém se budou cítit lépe a z něhož tak snadno nevyskočí.
Myš bodlinatá se vyznačuje ještě jednou odlišností: zvířátka, která se k sobě běžně chovají velmi přátelsky (dokonce "hřadují" na jedné větvi, pokud k tomu mají možnost), si čas od času navzájem okoušou ocásky. Neznamená to, že se znepřátelila nebo že se jim daří špatně. Bylo by chybou oddělovat je od sebe nebo jinak překotně zasahovat do jejich života. Zranění se rychle a bez komplikací hojí a myšky se už druhý den chovají, jako by se nic nestalo. Výhodou myši bodlinaté je, že téměř nezapáchá (přijímá totiž velmi málo tekutin, proto také vytváří málo moči).