Činčila vlnatá neboli pravá (Chinchilla lanigera) je roztomilé zvířátko s krásnou kožešinou, kvůli které bylo ve volné přírodě téměř vyhubeno.

Poslední zbytky divoké populace dnes žijí na nevelkém území chilských And. I proto najdeme činčilu na seznamu CITES; ochrana se však vztahuje jen na jedince odchycené v přírodě, se kterými se na trhu prakticky nemůžeme setkat.

Jako domácí mazlíček je oblíbená mimo jiné proto, že se snadno ochočí, je poměrně čistotná a nepáchne. Je dokonce výborným tipem na zvířátko "do paneláku"- vyžaduje totiž suchý vzduch o maximální relativní vlhkosti 50%. V modernějších bytech nebývá problém dodržet ani druhou základní podmínku chovu - stálou, nejlépe pokojovou teplotu. Náročnější je však krmení a také rozmnožování. Patrně hlavní nevýhodou je převážně noční aktivita.

Pro chov činčil je vhodná například klec s pevnou podlážkou, opatřená v dolní části bočními skly proti vypadávání potravy a podestýlky. Náročnější alternativou je terárium z tvrdého dřeva s přední průhlednou posuvnou stěnou (nejlépe z plexiskla).
Zásadně nevhodné jsou skleněné nebo plastové nádrže, protože se v nich špatně udržuje nezbytná nízká vhlkost, zvířata se snadno zapaří a mohou uhynout. Kvůli náchylnosti k vhlku nejsou vhodné ani venkovní výběhy. Kromě vlhka činčilám extrémně vadí také také průvan.

Podobně jako osmáci ocení činčily spíše výšku než šířku ubikace. Nutné jsou pevnější větve nebo "poličky" na lezení a odpočívání a také úkryt - nejlépe dřevěná budka. Ideální je pořídit tolik budek, kolik je dospělých zvířat. Většinou však činčily chtějí odpočívat společně, proto musí mít budky odpovídající rozměry (viz sekce Infobanka). Jako podestýlku můžeme použít např. písek nebo piliny. Na písečné koupele opatříme přiměřeně velkou misku se speciálním (běžně dostupným) "pískem pro činčily".

Při vycházkách po bytě musíme činčilám, ostatně jako všem hlodavcům, věnovat nepřetržitou pozornost. S velkou chutí se pustí například do jakéhokoliv papíru, ale i do tvrdších materiálů. Někdy si rády trochu "zazlobí" a nechtějí se vracet zpátky do klece. Není to však neřešitelný problém: nejlepší prevencí je dělat vycházky denně, vždy ve stejnou dobu.

Jak už bylo řečeno, činčily mají specifické požadavky na krmivo. Jejich trávicí soustava je přizpůsobena především k využívání suché a málo výživné stravy. Kdo se jim snaží soustavně "přilepšovat" potravou bohatou na bílkoviny a tuky, může jim vážně ublížit.

Činčily jsou poměrně náchylné např. na průjmy. Při sebemenším náznaku tohoto onemocnění je potřeba stravu zredukovat pouze na vodu, seno a tvrdý chléb.

Hlavní složku potravy by mělo tvořit nezávadné suché luční seno. Dále podáváme malé množství zrní (denně přbližně 1 kávovou lžičku na zvíře) - může to být pšenice, oves, ovesné vločky, kukuřice a lněné semeno, výjimečně také slunečnice (je velmi tučná). Jen občas pro zpestření podáváme např. několik lístků zeleného krmiva, kousek mrkve, jablka apod. Důležité jsou však také
individuální zvyklosti jednotlivých zvířat, proto se musíme dobře informovat u chovatele, od kterého činčilu kupujeme, a dosavadní skladbu potravy pokud možno dodržet (samozřejmě za předpokladu, že zvířeti vyhovuje), nebo měnit jen velmi pozvolna. Při správné skladbě potravy nejsou nutné žádné vitamínové ani minerální přípravky. Činčily velmi málo pijí (v přírodě jim často stačí ranní rosa, kterou olizují z rostlin), přesto by v domácích podmínkách měly mít neustále k dispozici čistou, několik hodin odstátou vodu.

K péči patří, podobně jako u osmáků, výměna písečné koupele alespoň jednou za měsíc. Zvláštní pozornost musíme věnovat
odstraňování zbytků potravy, která by se mohla kazit a (mimo jiné) zvýšit vhlkost v ubikaci.

Činčily jsou dlouhověká zvířata, průměrně se dožívají 10-15 let. Od stáří tří měsíců, kdy jsou činčily pohlavně dospělé, je nutné chovat je po párcích nebo ve skupinkách vždy jen s jedním samcem. Mláďata se nesmí brát od matky příliš brzy. Rodí se plně vyvinutá a přikusují s dospělými pevnou potravu, což může působit mylným dojmem "samostatnosti". Mezi rodiči a mláďaty jsou však pevné sociální a rodinné vazby. Mládě odstavené před dokončeným druhým měsícem života psychicky strádá natolik, že se může zarazit ve vzrůstu, špatně přijímá potravu, přestane pečovat o srst a celkově vypadá jako "podvyživené". Rozmnožování se většinou daří jen zkušenějším chovatelům, zatímco držení jednotlivých zvířat "na ochočení" může zvládnout i šikovný a trpělivý začátečník.