Každý rok se do rukou lidí dostane velké množství volně žijících zvířat, která jsou nemocná, zraněná nebo jinak oslabená a potřebují pomoc. Lidé si v takové situaci často nevědí rady. Nejčastěji dělají tu chybu, že se snaží léčit zvířata na vlastní pěst, což ve většině případů nemohou zvládnout. Když pak někoho napadne zavolat odborníka, bývá už pozdě. Zvířata, k jejichž záchraně mohlo stačit docela málo, pak mnohdy hynou zbytečně.

V současné době je u nás řada záchranných stanic (1), které se o hendikepovaná zvířata dokážou postarat. Cílem záchranných stanic je poskytnout zvířatům vhodnou léčbu a rehabilitaci a vrátit je zpět do přírody v takovém stavu, aby se o sebe dokázala sama normálně postarat. Někdy je ovšem hendikep takového druhu, že by zvíře v přírodě bylo odsouzeno k brzké smrti (například chybějící končetina). Jindy se nechtěně stane, že živočich v zajetí ztratí přirozenou plachost, která ho v přírodě chrání před predátory. Taková zvířata samozřejmě není možné vypustit do volné přírody a zůstávají pak ve stanicích natrvalo.

Kdo najde hendikepované zvíře, měl by mu poskytnout pouze nezbytnou první pomoc a co nejrychleji jej předat do rukou odborníka. Pokud člověk vůbec netuší, co zvířeti schází, nebo třeba ani neví, o jaký druh se jedná, neměl by nikdy experimentovat. S trochou zjednodušení lze vždy uplatnit univerzální radu "3T": poskytnout zvířeti teplo, tmu a hlavně ticho (obecně klid, ale toto slovo bohužel nezačíná na "t"). K samotnému zranění nebo vysílení se totiž často přidává stres, který lidská přítomnost a jakákoliv překotná aktivita jen násobí. Nesnažíme se proto "pacienta" nijak rozveselovat, nemluvíme na něj a jakoukoliv manipulaci omezíme na nutné minimum. Vhodné je například umístit zvíře do krabice s vyříznutými otvory, kde jej nebude nic rušit. Pak je potřeba co nejdříve kontaktovat pracovníka záchranné stanice, který zajistí umístění zvířete, popřípadě poradí, jak se o něj do té doby postarat (většina stanic je schopna přijmout zvíře do několika hodin).

Stanice pro hendikepované živočichy se dokážou postarat také o "podměrečná" mláďata ježků, které na podzim nacházíme. Názory odborníků na to, zda je vhodné tato mláďata přikrmovat a uměle udržovat při životě, se liší. Pokud chceme ježkům pomoci, je nejlepší vytvořit jim vhodné podmínky k přezimování například na vlastní zahrádce nebo přikrmovat celou ježčí rodinku v přírodě. Když však tuto možnost nemáme a z různých důvodů chceme poskytnout ježkovi zimní útočiště v našem bytě, je každopádně dobré vědět, že péče o něj je poměrně náročná. Proto se vždy poradíme s odborníkem. Oproti vžitým pověrám ježka zásadně nekrmíme mlékem, sladkostmi ani ovocem. S ježkem, o kterého chceme pečovat doma, musíme co nejdříve navštívit veterináře. Ten mu dá lék proti vnitřním parazitům a pravděpodobně nám ochotně poradí i s odblešením (není náročné), s odstraněním klíšťat apod. Nikdy nebereme domů mládě, které ještě vodí matka.

(1) Celkem 29 je jich sdruženo v Národní síti stanic pro handicapované živočichy, z toho 23 je členských, 6 přidružených. Jsou rozmístěny po celé ČR. (údaje z roku 2006)