Málokterá zvířata vyvolávají v lidech tak širokou škálu emocí, jako právě hadi. Někdo se jich bojí nebo štítí, někdo je jimi fascinován. Mezi hady se najde dostatek začátečnických druhů, ale také řada druhů extrémně náročných a nebezpečných.

Tak jako u jiných domácích zvířat platí, že s chovem by měli souhlasit všichni v rodině. Pokud se například desetileté dítě "zamiluje do hadů" a chce nějakého chovat doma, pak vztah ostatních členů rodiny k těmto zvířátkům by měl být přinejhorším neutrální. Rodiče musí být schopni péči o zvíře převzít zcela do svých rukou, kdyby to bylo nutné. Je třeba vědět, že i menší a nejedovaté druhy mají ostré zuby a dokážou nepříjemně kousnout (zvláště při nesprávné manipulaci - ostatně jako i jiná zvířata, například myš, křeček nebo pes).

Hlavní nevýhodou hadů je určitý typický zápach. Při chovu jednoho nebo několika menších zvířat sice není příliš pronikavý, nelze jej však zcela vyřešit ani pečlivou hygienou.

Další nevýhodou většiny druhů je nutnost krmení živou potravou. Krmení hadů není zcela triviální záležitostí. Když jej však dobře zvládneme, můžeme ocenit jednu velkou výhodu chovu hadů - totiž skutečnost, že vydrží dlouhou dobu bez potravy (dny, týdny, až měsíce, záleží především na stáří a velikosti). To výrazně zjednodušuje situaci hlavně v případě, že potřebujeme od svého miláčka odjet na dovolenou.

Většina hadů se obejde bez přisvěcování UV lampou, pokud jim v potravě podáváme přiměřené množství vitaminu D (pozor však na předávkování, vitamin D se musí podávat současně s vápníkem, jinak odvápňuje organismus!). Zejména pouštní a denní druhy však budou spokojenější, když jim "slunění" umožníme.

Hadi se většinou mezi sebou navzájem velmi dobře snášejí, nevadí jim však ani samota. V přírodě žijí solitérně a setkávají se jen v období páření a někdy také před zimováním, kdy se soustřeďují ve vhodných úkrytech, kterých je málo. Doma chovaný had může ovšem zimovat sám, aniž by mu bylo "smutno". Začátečník rozhodně udělá nejlépe, když bude v jednom teráriu chovat jen jedno zvíře. Předejde tak nebezpečí, že jeden had omylem začne žrát druhého, když se oba najednou pustí do stejné kořisti (následkem toho se obvykle oba zadusí). Zkušenější chovatelé si ovšem umí hady při krmení "ohlídat"; někdy chovají i různé druhy hadů pohromadě. 

Plánujeme-li do budoucna odchov hadů, budeme nutně potřebovat další terária k oddělení mláďat, ale i samce od samice. Správnější je totiž chovat samce a samici zvlášť a dávat je k sobě jen na dobu páření, což odpovídá situaci v přírodě (setkání partnerů, kteří se před tím neviděli, vystupňuje jejich pohlavní aktivitu).

Je-li pár pohromadě stále, může u některých druhů docházet k rozmnožování častěji, než je přirozené. Na první pohled to vypadá jako chovatelský úspěch, ale ve skutečnosti to zvířata spíše zbytečně vyčerpává a chovná samice může i předčasně uhynout.

Počet mláďat bývá velmi rozdílný u jednotlivých druhů i u různě velkých samic jednoho druhu - může jich být jen 5, ale také několik desítek. Zajistit odbyt mláďat naštěstí nebývá velký problém, a to ani u běžně chovaných druhů.

Mnoho teraristů začíná chovem hadů z čeledi užovkovitých (Colubridae). V této skupině skutečně najdeme mírné a nenáročné druhy (někdy dokonce částečně domestikované), jsou zde však i hadi choulostiví a/nebo nebezpeční.

K nejkrásnějším hadům vůbec - alespoň z pohledu dětí - určitě patří americké korálovky (rod Lampropeltis). Český název dostaly podle toho, že některé z nich napodobují svým nápadným zbarvením jedovaté korálovce. Nejsou jim však příbuzné a narozdíl od nich jsou zcela neškodné. To samozřejmě neznamená, že nás nemohou kousnout, když s nimi budeme nesprávně zacházet. Chovu v zajetí se přizpůsobují velmi dobře. Potřebují suché, dobře větrané terárium s menší nádobou na vodu a úkryty např. z kamenů nebo kůry. Střídání světla a tmy (tzv. fotoperioda) může odpovídat našim venkovním podmínkám. Co se týče vhodných teplot, jsou právě u těchto hadů velké rozdíly nejen mezi druhy, ale i poddruhy, případně populacemi. S tím souvisí i různé nároky na zimování. Korálovky krmíme živými hlodavci přiměřené velikosti (mláďata zpočátku jen myšaty, větší hady i dospělci myší).

Pro toho, kdo se s hady teprve učí zacházet, jsou ideální dva velice klidné druhy:
korálovka mexická (Lampropeltis mexicana) a korálovka červenošedá (Lampropeltis alterna). První z nich bývá 60-90 cm dlouhá, druhá běžně dorůstá přes metr. Zimování u těchto hadů není nezbytné, pokud je nechceme množit. V literatuře i u obchodníků se zvířaty se často setkáme také s korálovkou sedlatou (Lampropeltis triangulum). Je to sice krásný, ale poněkud "splašený" had, takže se s ním hůře manipuluje. Existuje mnoho poddruhů, které se výrazně liší zbarvením, velikostí i nároky.

Velmi atraktivním hadem pro začátečníky je rovněž americká užovka červená (Elaphe guttata). Zbarvení záleží na poddruhu a barevné formě, kolísá od základní oranžové barvy přes šedou až po hnědou; chovají se i čistě bílé (albinotické) formy. Běžně dorůstá okolo jednoho metru; může však mít až 180 cm. Vyhovuje jí polosuché terárium s několika větvemi a s vrstvou mechu na dně. Úkryt vytvoříme z kůry a mech pod ním pravidelně vlhčíme. Samozřejmostí je miska s vodou. Jako potrava jsou vhodné laboratorní myši a mláďata laboratorních potkanů. Zimování je možné, ale není nutné. Velkou výhodou je, že užovka červená se většinou snadno naučí požírat i mrtvé myši. To usnadňuje i podávání potravních doplňků, případně léků (prostě je injekčně vpravíme do mrtvé myši, kterou pak předložíme hadovi).

Podobným způsobem lze chovat africkou užovku domácí - Lamprophis fuliginosus
(též Boaedon fuliginosus), která je částečně domestikovaná, většinou velmi mírná a nevyžaduje zimování. Pro své nenápadné zbarvení je bohužel chovateli opomíjena.

K náročnějším druhům patří štíhlovky (rod Coluber). Vyžadují prostornější terárium a většinou bývají kousavé. Při manipulaci s nimi je nutná opatrnost a určitá zkušenost; pro začátečníky tudíž vhodné nejsou.

Takzvané "vodní užovky" (z podčeledi Natricinae) potřebují akvaterárium, což obnáší větší počáteční investici a také náročnější pravidelnou péči. Výborně plavou a v potravě dávají přednost rybám. Můžeme je krmit akvarijními rybkami, ale také nitěnkami, dešťovkami apod. Časem se někdy naučí přijímat i na proužky nakrájené maso mořských ryb, případně i proužky jiného masa. Pravděpodobně nejatraktivnější je evropská užovka maurská (Natrix maura), známá i pod starším názvem užovka podezřelá. Podezřelý je hlavně její vzhled - podobá se totiž zmiji. Je však naprosto neškodná a málokdy dorůstá přes metr. Velice oblíbené jsou i severoamerické užovky rodu Thamnophis, často velmi pestře zbarvené.

Do podčeledi Natricinae patří i druhy z naší přírody - užovka obojková
(Natrix natrix) a užovka podplamatá (Natrix tesellata). Jsou však zákonem chráněné a chytat a chovat se tedy nesmějí.

Velmi krásná je užovka zelená (Gonyosoma oxycephala), začátečníkům ji však nedoporučujeme. Důvodem jsou nejen velké nároky na prostor a vybavení terária, ale i náchylnost hada na stomatitidu ("hnilobu tlamy"), časté problémy se svlékáním při nižší vlhkosti, úhyny při nešetrné manipulaci a nutnost umělého krmení u mláďat.

V čeledi hroznýšovitých (Boidae) sice nenajdeme žádné jedovaté druhy, ale zato řadu takových, které v dospělosti dorůstá více než 3 m. To je hranice, kdy je druh podle zákona považován za nebezpečný a pro jeho chov je nutné povolení. Menší druhy jsou zase hůře dostupné a někdy také dost kousavé. Všichni hroznýši jsou uvedeni v přílohách CITES; některé druhy a jeden poddruh podléhají v ČR registraci.

Poměrně bezproblémovým hadem z této skupiny je americký hroznýš královský (Boa constrictor). Někteří chovatelé mu říkají "hodnýš domácí", což dobře ilustruje, jak klidný je to had a nakolik se již v domácích chovech zabydlel. V literatuře se dočteme, že může dorůstat 4 metry i více. Skutečnost je taková, že v zajetí překročí třímetrovou "hranici nebezpečnosti" jen málokdy. Přesto je podle zákona k jeho chovu nutné povolení. Při pořizování musíme uvážit značné nároky tohoto zvířete na prostor, včetně velké vodní nádrže - ideální je pořídit mu samostatnou vanu od sprchového koutu a kolem ní vybudovat terárium. Hroznýš královský má řadu poddruhů, z nichž Boa consctrictor occidentalis je řazen v kategorii CITES A, při prodeji musí mít výjimku ze zákazu obchodování a V ČR podléhá registraci. Ostatní poddruhy, stejně jaké kříženci, se v ČR registrovat nemusí.

K mírnějším hadům patří také hroznýšci rodu Eryx. Jedná se o pouštní nebo polopouštní druhy, většinou nenáročné na chov. V přírodě jsou rozšířeni od severní Afriky až po střední Asii, některé druhy zasahují i do jihovýchodní Evropy. Žijí skrytě, ale brzy si zvyknou na přítomnost člověka a začnou se "ukazovat". Při neopatrné manipulaci se ovšem brání velmi výrazným sekretem pachových žlaz. Krmí se myšmi a myšaty.

Narozdíl od hroznýšků se jihoameričtí hroznýšovci (rod Epicrates) rádi brání kousáním. U některých druhů je nutnost registrace CITES a/nebo povolení k chovu nebezpečných druhů, opět kvůli jejich délce - mohou dorůstat více než 4 metry.

Hadi z čeledi krajtovitých (Pythonidae) nejsou jedovatí, ale jsou dost velcí a většinou i kousaví. Relativně "malá" (do 2 m) a mírnější je pouze africká krajta královská (Python regius). Chováme ji v polosuchém teráriu se silnou větví nebo dřevěnou policí, krmíme menšími hlodavci. Všechny krajty jsou na seznamu CITES, ale v současné době se v ČR nemusí registrovat.